Vydání druhé řadovky švédských rychlo-melodiků Morning Dwell provázely drobné odklady. Původně ji měla firma Doolittle Group hodit na trh 30. září, nakonec se tak stalo až 25. října. Ať už byly důvody této prodlevy jakékoli, hlavní neduh kapely se ale stejně odbourat nepodařilo. Ono by to v tak krátkém časovém úseku ani nebylo možné, neboť se jedná o tak zásadní věc, jakou je zpěv. Vokalista Petter Hjerpe svým projevem brzdí rozjezd celé hudební složky, která by jinak nebyla úplně marná. Sice je v ní asi takový podíl osobitosti, jako vitamínů v supermarketovém ovoci, ale aspoň disponuje znatelným nasazením muzikantů a nejednou i slušným power-speedovým tahem.
Na začátku prvního songu „At The End Of The Universe“ sice bůhvíproč zazní ezoterické zvuky, na něž se navíc nalepí AOR klávesy, pak už ale vybuchne akcelerační smršť, která nezapře inspiraci u britských Dragonforce. Neposlouchá se to špatně, nutno však dodat, že problémy nekončí pouze u pěveckého postu, ale prostupují i do málo chytlavých vokálních linek, jež jsou v případě této skladby zastoupeny nudným refrénem. Také oslavné sbory v následné titulce dvakrát nestrhnou, zvlášť když se za podpory jediného riffu protočí až do skřípavého zrezivění. V rychlíku „Rise From The Sand“ zafunguje atraktivní melodický motiv, potěší i sólový part, avšak pocit, že posloucháme další variaci Dragonforce s horším zpěvem (a také zvukem), se odbourat nepodaří. Působivý klavírní rozjezd „King Of The World“ sice doplní šlapavé tempo, rock´n´rollové sólo a velmi atraktivní vyhrávky, dobře si vede také další spídová střela „Where Morning Dwells“, vše ale platí přesně do chvíle, než to Petter zabuší do země svými falešnými popěvky.
Největší bída však přijde s nástupem nejdelší, a tedy evidentně nejambicióznější písně „The Mask And The Clocktower“. V ní Švédové upustí od pozitivních vibrací a pokusí se o „tajemnou“ dramatizaci. Uslyšíme dokonce hororové prvky (zazní cirkusový flašinet), nejstrašidelnější je ale nakonec stejně Hjerperův zpěv. Ten se navíc v následující skladbě „The Sun Never Shines“ snaží stylizovat do Michaela Kiskeho, což bude pravděpodobně moment, kdy i nejvelkorysejší posluchači zmáčknou tlačítko „stop“. Rozhodně o nic nepřijdou, zbytek alba pouze pokračuje v předešlém dění, což znamená občasný záchvěv povedené melodie, kterou dříve nebo později zmaří…ale to už bych se opakoval. Kapela Morning Dwell je zkrátka dokonalým příkladem malé sebereflexe jednotlivých členů, kteří nejsou schopni rozeznat záškodníka ve svých řadách a tím pádem se sami házejí do propadliště metalových dějin.
|
