Jen něco málo přes devět let od sebe dělí první a páté album britských (dle země původu jednotlivých muzikantů však silně mezinárodních) Eden`s Curse. Oproti začátkům už není v kapele takřka kámen na kameni, Eden`s Curse se otřásli v samotných základech, když původní sestavu v téměř pravidelných dvouletých intervalech opouštěl jeden zakládající člen za druhým, až z původní posádky zbyl jen basák Paul Longe a kytarista Thorsten Köhne. Byť jména Ferdy Doernberg a Pete Newdeck (prvně jmenovaný byl tím prvním základním kamenem, který se ze sestavy odloupnul, ten druhý pak tím posledním) v hudební branži již svůj zvuk mají, jako zásadní se jeví odchod zpěváka Michaela Edena. Důvod těchto škatulat se zdá být naprosto jasný. Longe a Köhne pozměnili své hudební chutě a tak s novicem Nikolou Mijičem došlo před dvěma lety k poměrně razantní změně kursu, kdy na albu „Symphony Of Sin“ místo zpěvného vzdušného hard rocku začali Eden`s Curse syrovatět, agresivnět a přitvrzovat. A tenhle trend (víceméně) potvrdila i letošní deska „Cardinal“.
Oni se na ní totiž Eden`s Curse pustili do docela zvláštního kompromisu. To, že chtějí být tvrdší, přímočařejší a v některých momentech až nezvykle „zlí“, to, že se vytrvale posunují až někam k heavy a power metalu, to je zřejmé od prvních tónů a tenhle přetlak je neopouští ani v semi-baladických chvilkách. On ostatně Nikola Mijič i v tom „nejromantičtějším“ kousku „Unconditional“, ve kterém si slušivě duetuje s Liv Kristine (jasně, ona ta romantika je v podstatě výhradní zásluhou hostující zpěvačky), dokazuje, že mu nějaká umírněnost je naprosto cizí a má potřebu své hlasivky i v takovéhle písni aspoň na chvilku řezavě šponovat a že tedy je pro starší tvář Eden`s Curse v podstatě nevhodný a pro tu novou nezbytný. Pokud do dynamiky alba pouští něco hard-rockově světlé paprsky, je to chvílemi až dechberoucí harmonická symbióza živých kláves (novic Christian Pulkkinen si v ničem nezadá se svými slavnějšími předchůdci), neposedné kytary a pestré rytmiky. Z téhle matematiky vychází jediné - Eden`s Curse jsou muzikantsky ve skvělé formě (což je podtrženo i sytým řezavým zvukem) a autorsky již někde jinde, než před lety. Pokud zpěvnost a vzletnost byly těmi lákadly, kvůli kterým jste s Eden`s Curse kamarádili, je v podstatě po kamaráčoftu.
K jeho udržení by snad (vedle zmíněné „Unconditional“) mohla přispět ještě závěrečná „Jericho“ s až psychedelickými sbory a dramatickým refrénovým dialogem sólového zpěvu a sborů. A i když na první pohled nejsou chytlavé melodie již tou nejzásadnější zbraní kapely, úvodní vypalovačka „Prophets Of Doom“, ostrá „The Great Pretender“ či chrámovou atmosférou v úvodu provoněná „Saints & Sinners“ dokazují, že je Eden`s Curse mají v žilách, jen jim holt nahodili jiný, mnohem důraznější kabát. Do kterého zapadá i skvěle vystavěná nebaladická balada „Find My Way“ či jazzem olíznutá rockovka „Kingdom Of Solitude“.
Dvě upozornění závěrem – nenechte se zmást nezvykle laciným obalem a nehledejte starou tvář Eden`s Curse, pak máte velkou šanci si natlakované album „Cardinal“ vychutnat.
|
