Když před více než deseti lety vyšla první deska Crashdïet „Rest In Sleaze“, byla to dokonalá bomba, která okamžitě zburcovala celou skandinávskou scénu. Najednou bylo zase in mít rozevláté natupírované vlasy, oční stíny, rtěnku i tlusté nánosy make-upu. Po „Rest In Sleaze“ přišel boom, kterého se sice původní frontman Crashdïet Dave Lepard nedožil, ale najednou polovina švédské scény vypadala jako zdivočelé štětky. Stejně jako každá módní vlna se i tato nová hairmetalová tsunami vyčerpala a dnes z ní přežily jen ty skutečně nejsilnější kapely. Vždyť si vzpomeňme, kolik toho vycházelo v letech 2009, 2010, 2011… a jak to vypadá dnes…
Niterain přišli na scénu až později, když už celé to haló odeznívalo. Sice se jim dostalo hned na úsvitu kariéry té pocty, že si jej ke společným evropským koncertům vybrali samotní L.A. Guns, ale jejich debut „Crossfire“ žádnou velkou díru do světa neudělal, i když se pod něj jako producent podepsal kytarista norských TNT Ronni LeTekro. Kapela se po něm stala nějak podivně nečinnou a vypadalo to s ní všelijak. O druhé desce se mluvilo už dlouho a název „Vendetta“ poprvé v souvislosti s touto kapelou zazněl snad už v roce 2014. Na svět ale deska tedy přichází až nyní.
Jestliže se někteří ze zástupců tehdejší Nové vlny skandinávského hair metalu dnes už přeorientovali od původního rock n`rollu buď na metalovější znění (Dynazty) nebo koketují s elektronikou a metalcorem (States Of Panic, někdejší Peepshow), u Niterain se nic moc nemění. Ti stále nejvíce spoléhají na základ, který má kořeny u Mötley Crüe nebo Guns N`Roses (z jejich klasického songu „Nightrain“ také pochází název kapely). Posun od debutu nelze na „Vendetta“ zaznamenat prakticky žádný. Možná působí zvukově dotaženěji, ale to je jen takový detail.
„Vendetta“ je deska energická, to je skutečně fakt, o kterém nemá symsl polemizovat. Bylo by také smutné, kdyby mladí chlápci hráli jak padesátiletí fotři. Ovšem i přes všechen ten příval energie (a to se to nedá srovnat s takovou nukleární bombou „The Art Of Telling Lies“ od Vains Of Jenna), se člověku zdá, že poslouchá už dávno slyšené. Proto hned úvodní věc „Lost And Wasted“ jde na nervy, místo pořádného refrénu se celá skladba rozplizne v prachobyčeném rock n`rollu bez špetky invence. Tak špatné to ale po celou desku není, to rozhodně ne.
S příchodem „Romeo“ dojde na opravdu velice dobrou věc, která nepostrádá výborné melodické nápady a v tu chvíli člověka napadne, že ti Niterain nejsou až tak špatnou kapelou. Podruhé se stejný pocit dostaví u baladické „Don`t Fade Away“, která přece jen dokáže evokovat uvolněnou letní atmosféru, což je její velká deviza. Ovšem většina skladeb působí až moc obyčejně, na to, aby se k nim člověk vracel častěji. Stylově jsou samozřejmě v pořádku, Niterain se snaží dohonit své vzory, ovšem pořád je to ještě málo. Chybí jakási přidaná hodnota.
Niterain mohou mít plno řečí o Hollywoodu, o holkách, o nekonečných párty, ale člověk jim to až tak úplně nemůže věřit. „Vendetta“ je stále ještě nedostává mezi skandinávskou špičku (i když se o to ve výše zmíněných dvou skladbách kapela statně snaží) a do nejlepších alb té vlny jí ještě něco schází. To samozřejmě nemluvě, kolik jí toho schází do té původní kalifornské vlny osmdesátých let. K té má daleko asi tak jako z Osla do Los Angeles.
|
