Opeth asi netřeba představovat, však se jedná o jednu z nejznámějších prog rockových kapel současnosti. Uběhly dva roky od poslední řadovky „Pale Communion“ a je tu deska s pořadovým číslem dvanáct. Jmenuje se „Sorceress“ a na první pohled zaujme úžasnou obálkou, o kterou se postaral známý výtvarník Travis Smith (Katatonia, Nevermore, Devin Townsend, Anathema, Avenged Sevenfold). Nádherně barevný páv vypadá krásně, ale zdání klame. Při bližším pohledu si všimnete krve na jeho zobáku a pod ním leží nebohá rozklovaná oběť. Trochu jako by to symbolizovalo hudební náplň alba, které je vznešené a elegantní jako ten páv, avšak skrývá i tvrdší momenty a doom metalovou zatěžkanost.
Kariéra Opeth by se dala rozdělit na dvě části: před a po growlingu. Je to samozřejmě míněno s nadhledem, protože to není jediný rozdíl. Poslední tři desky (včetně této nové) jsou bez death metalového ostří. Vytratilo se hledání nových obzorů a přišel čas návratu do minulých dekád. Z Opeth se tak trochu stala retro kapela. Na druhou stranu ani tak ale nepřišla o svou osobitost, rukopis principála a takřka jediného skladatele Mikaela Akerfeldta je jedinečný a i na nové desce je to dobře slyšet.
Po křehkém, ale krásném intru „Persephone“ přichází titulní píseň „Sorceress“ a nutno říct, že docela překvapí. Ústřední riff skladby je zničující. Zvuk je jako u minulých desek retro, ale je monstrózní. Opeth jsou zde doom metalovou hydrou a nepotřebují k tomu ani ten growl. Nejtvrdší skladba za posledních osm let. „The Wilde Flowers“ poslušně šlapou v prog rockových vodách. Tuhle skladbu povyšuje zcela výtečný Martin Axenrot za bicími. Nesmírně dynamická, divoká a zajímavá hra. Píseň má také silný refrén a po střední klidňoučké části překvapí divoký závěr. Kdyby byly kytary trochu jinak nazvučené, máte tu hotový death metal.
Kdo měl rád album „Damnation“ určitě bude mít radost z „Will O The Whisp“, která by se stylem na tuto desku hodila. Myslím, že právě „Damnation“ odpovídá i na otázku, proč vlastně staří fanoušci kapely tohle dílo přijali a proč nová alba jsou jim často proti srsti. „Damnation“ bylo sice bez growlu, dokonce bez metalu, ale mělo ten feeling jako všechny desky Opeth a hlavně mělo soudobý zvuk. Hledělo kupředu, nikoliv do minulosti (nebo ne tak výrazně). Kdo však říká, že jsou Opeth už úplně jinou kapelou, nemá pravdu. Následná „Chrystalis“ je prakticky klasickou Opethovskou skladbou. Tenhle kousek už nakopne úvodním, pro kapelu tradičním, sekaným riffem a příjemně svištícím tempem. Stavba skladby, její atmosféra, riffy, to vše jsou jasné poznávací znaky skupiny.
Křehká „Sorceress 2“, která působí spíš jako mezihra, trochu naruší jinak svižnou a poměrně metalovou auru desky. Akustická věc, kde Mikael zpívá křehce a potichu je hezká, ale já bych raději zas něco rychlejšího. Místo toho ale zazní „The Seventh Sojourn“, což je možná největší překvápko alba. Orientálně laděná píseň je uchu lahodící a opravdu progresivní, jenže je to další pomalá skladba. Závěr je příjemný, avšak tichý. Začátek „Strange Blow“ připomene atmosféru „Pale Communion“. Moc hezká melodie, kterou nakonec zničí brutální bubenické eskapády mistra Axenrota. Konečně je album zase trochu nakopnuté. Tady kapela skutečně exceluje. Hudba je variabilní, tajemná a pořád se v ní něco děje. Skladbu napsal Akerfeldt s Fredrikem Akessonem a jedná se o nejprogresivnější věc na desce.
„A Fleeting Glance“ jen tak profrčí kolem a je klasickou prog rockovou písní, která v závěru připomíná rukopis Stevena Wilsona (ten už se však od poslední desky u Opeth příliš neangažuje). Na závěr si Opeth nechali největší šlehu nové desky. „Era“ je svižná skladba s vynikající melodií, skvělým, pro kapelu typickým riffem a příjemnou pozitivně laděnou atmosférou.
Poslední tři desky to mám s Opeth trochu rozpolcené. Na jednu stranu mi chybí ta metalovost, moderní zvuk a především hudební vizionářství, které podle mě dříve kapela předváděla. Současně ale musím dodat, že se mi stále jejich hudba líbí a kapela točí výborné desky. Minulá „Pale Communion“ byla o poznání melodičtější a svým způsobem i zajímavější, ale Sorceress“ si mne nakonec také získala. Je zas o trochu tvrdší než její dva předchůdci, přibylo doom metalovosti a také svižných skladeb. Škoda zpomalení uprostřed desky. Jinak se ale jedná a vynikající prog rockovou nahrávku. Kdo ví, jakým směrem se vydají Opeth příště, já trochu doufám, že ubyde retra a přibude hledání nových hudebních cest. Skladatel jako Mikael Akerfeldt na to má.
|
