Jestli si někdo myslí, že nejpracovitějším muzikantem rockové scény, který chrlí alba nadzvukovou rychlostí, je Max Cavalera, tak to ještě nezná chlápka jménem Timothy Taylor. Ten si od osmdesátých let říká Tyla a právě od té doby stojí v čele kapely Dogs D`Amour. Ta už poslední roky funguje pouze na koncertní úrovni a poslední regulérní album „Let Sleeping Dogs...“ vydala v roce 2005. O to více je ale Tyla aktivní coby sólový umělec. Jeho diskografie je sice značně nepřehledná, ovšem i tak se z ní dá vyčíst, že každý rok vydá několik desek a to ještě nepočítáme letošní znovuobnovení projektu Spike And Tyla`s Hot Knives, který vede spolu s frontmanem spřízněných The Quireboys Spikem.
Činnost Dogs D`Amour je v současnosti spíše sporadická a Tylovi začala scházet regulérní kapela. Právě proto se rozhodl na chvíli zastavit svou sólovou kariéru a když se rozhovořil o svých současných aktivitách, neopomněl zmínit, že desku „The Extraordinarily Fine Line Between Love And Hate“ považuje za debut své nové kapely, kterou pojmenoval Tyla J. Pallas Band. Ovšem kdyby tahle deska vyšla pouze pod jeho jménem, prakticky vůbec nic by se nestalo. Rozdíl mezi jeho sólovou tvorbou a debutem Tyla J. Pallas Bandu je opravdu jen velmi malý, protože většinou Tyla spoléhá sám na sebe a ostatní muzikanti mu prakticky dělají křoví.
Základ desky stojí zejména na jeho hlase, akustické kytaře a specifické atmosféře, kterou už definoval v rámci Dogs D`Amour. I novinka tak hodně čerpá z tvorby The Rolling Stones, která byla pro Tylu vždy určující, ale pořád má barovou atmosféru a sem tam dýchne i zatuchlý odér saloonů Divokého západu. Rozdíl mezi sólovou tvorbou tohoto umělce a jeho tváří v Tyla J. Pallas Bandu je ten, že jeho vlastní desky jsou v drtivé většině pouze akustické, kdy se Tyla prezentuje jen sám za sebe a novinka využívá práce celé kapely.
V momentech, kdy místo akustických kytar vystoupí do popředí rockový drajv, zní Tyla J. Pallas Band už skoro jako Dogs D`Amour v dobách, kdy vydávali desky jako „Straight“ nebo „Erol Flynn“. Právě tato atmosféra na posluchače dýchne z věcí jako je úvodní „You`ve Made Your Bed“ neb závěrečná „Spell Is Cast“, jenž má k Tylově nejznámější kapele rozhodně nejblíž. Dominantní na desce je specifická práce s melodiemi. Ty nejvíce vystupují v okamžicích, kdy se Tyla neschovává za zvuk zkreslené kytary, ale opět se stane jen tím chlápkem se španělkou v ruce. Z takových věcí jako nejpůsobivnější lze vyzdvihnout „When Love Turns To Hate“, „Not A Million Miles From You“ a zejména výtečnou „Its To Late Now“.
Tahle deska tak slouží jako dárek pro Tylovy věrné. Ty rozhodně nezklame. Zpěvák se sice už nedokáže dostat na takovou úroveň jako v dobách největší slávy Dogs D`Amour, ale rozhodně tahle deska bude pro fanoušky této kapely stravitelnější, než Tylovy sólové výlety, které už leckdy přece jen působí hodně odfláklým dojmem. Tady je alespoň z větší části stará magie zpět.
|
