The Dillinger Escape Plan jsou banda bláznů ze Spojených států amerických. Aktivní jsou již téměř dvacet let a za tu dobu stihli udělat pořádný bordel na scéně. A to doslova! Tahle parta je známá svými energickými show, kdy nástroje, lidi a vlastně vše lítá vzduchem a frontman Greg Puciato je nejen zajímavý zpěvák, ale rovněž zcela svébytný člověk. Jejich hudba je stejně bláznivá jako jejich koncerty. Nesmírně energický mix metalcoreu, progresivního metalu, experimentálního rocku, jazzu a mathmetalu. Rozhodně koktejl, který není pro každého, ale kdo chce něco, co by mu z hlavy vymlátilo všechny starosti, může u téhle kapely najít druhý domov.
Šestá studiovka „Dissociation“ má hořkou příchuť, protože kapela oznámila, že je jejich poslední. Objedou s ní ještě celý svět a pak bude konec Dillingerů. A tahle labutí píseň v sobě nese vše, o čem skupina byla. Jsou tu skladby, které jsou jejich trademarkem, ale nechybí ani experimenty. S „Limered Death“ začíná exekuce vašich uší. Šílené riffy, často disharmonické, nervní rytmus a Gregův charakteristický řev. Tenhle chlapík sice řve a křičí, ale umí i velmi obstojně zpívat čistě. Chvilku skladba působí jen jako špinavý rock, chvilku jako jazz na houbičkách a nejvíce se dá popsat jako mathcore, který tu hraje asi prim. Někdy jako by kapela schválně zněla nepříjemně. Prostě provokatéři až do konce.
A najednou zní „Symptom Of Terminal Illness“ strašně hezky. Jemný začátek podpořený čistým zpěvem se po chvilce změní v říznější rock v pomalém tempu. Zde jsou Dillingeři melodickou kapelou. Greg exceluje a kdyby kapela bývala chtěla a zaměřila se na tenhle alternativní rock, mohli být klidně v o mnoho vyšších patrech hudebních žebříčků. Na desce je místo i pro experimentování, jak dokazuje „Fogue“. Hodně divná elektronická věc s temnou atmosférou svede Dillingery až někam k Drum’n’bassu. V „Low Feels Blvd“, která je zpočátku klasickou Dillingerovskou šíleností, zazní v jejím středu skvěle zakomponované dechové nástroje a píseň je všechno, jenom ne nudná. Zvláštním závěrem je potom titulní skladba „Dissociation“, kde se opět ke slovu dostává elektronika a trochu trip hopu. V druhé půlce se přidají i decentní smyčce. Greg zde zpívá čistě a velmi procítěně. Většina desky však zachovává typickou tvář The Dillinger Escape Plan. Tedy divokou, nespoutanou jakýmikoliv žánrovými bariérami a především maximálně energickou.
Je to zvláštní psát recenzi na novou desku, o které víte, že je poslední. Kapela tvrdí, že už nemá co víc nabídnout, že už dosáhla svého vrcholu. Ono je taky umění říct tak a dost. Přesto je velká škoda, že The Dillinger Escape Plan končí, protože nová deska jasně ukazuje, že jsou ve formě. Pokud je tohle opravdu konec, tak důstojný a hodný jména The Dillinger Escape Plan.
|
