Za osm let se změnilo mnohé. Jak v osobním životě každého člověka, tak i slunce dnes svítí na úplně jiný svět, než tomu bylo v roce 2008. V roce, kdy Metallica vydala svou desku „Death Magnetic“ a svorně prohlašovala, že pětileté čekání, tak jako mezi ní a „St. Anger“, už příště svým fanouškům ušetří. Jenže věřte zhýčkaným milionářům, kteří prostě pracovat nemusí a tak se nepřetrhnou. Jak už to u každého alba Metallicy (minimálně od vydání Černé desky v roce 1991) bývá, i „Death Magnetic“ tehdy provázely smíšené reakce. Většina fanoušků kvitovala návrat ke kořenům s povděkem, ovšem neopomněla připomenout přílišnou podobu s deskou „...And Justice For All“ a řeči typu „jó, tenkrát to bejvávalo, ale dneska už to není ono...“ narážely na absenci takových titánských kompozic jako „Master Of Puppets“, „One“, „Enter Sandman“ nebo „For Whom The Bell Tolls“. Ovšem, poté, co Metallica zkoušela trpělivost svých fanoušků s deskami jako „Reload“ nebo „St. Anger“, znělo „Death Magnetic“ (pokud si odmyslíme totálně přehulený, zprasený zvuk) jako velmi slušný příslib do budoucna.
V roce 2008 tehdy celý svět užasl nad tím, že v Americe zvolili za prezidenta Barracka Obamu, jako první černošskou hlavu státu (toho roku byl podruhé u nás zvolen prezidentem Václav Klaus) a právě ve chvíli, kdy začínala světová evropská krize, vycházelo „Death Magnetic“. Dnes už je krize zažehnána, Václav Klaus už jen glosuje dění a stále předpovídá rozpad Evropské unie a Barracka Obamu v Bílém domě střídá Donald Trump. Svět už je prostě naprosto jiný než před osmi lety. Je ale v této překotně se měnící době aspoň Metallica ostrůvkem jistoty? Těžko. On je v podstatě div, že novinka „Hardwired… To Self-Destruct“ vyšla.
2011: Lulu jako zatloukání hřebíčků
„Death Magnetic“ byla tři roky venku, turné skončilo. Mluvilo se o tom, že by Metallica mohla začít pracovat na novém albu. Lars Ulrich ale nadšené výkřiky krotil tím, žeje pro kapelu hodně těžké sejít se v jeden čas ve zkušebně nebo ve studiu. Nakonec ale přece jen studiová deska vyšla. Ovšem ne jako řadové album Metallicy, kapela se rozhodla zúročit svou spolupráci s legendou světového undergroundu Lou Reedem a pořídila kolekci nazvanou „Lulu“. Album, jenž vyšlo 1. listopadu 2011 je ale velice těžko stravitelným kouskem, který nikdy nedošel uznání (jak pro svou délku, tak zejména absolutní absenci příčetných nápadů) a ihned se proti kapele zdvihla vlna nevole. „Lulu je takový náš experiment. Lou Reed je moc fajn chlápek, tak jsme chtěli zkusit, jak bychom zněli dohromady. Cesta Metallicy je ale jiná,“ snažil se mírnit škody napáchané tímto albem Ulrich. „Lulu“ naprosto propadla a poté, co se jí v Americe prodalo jen šestnáct tisíc kopií (pro Metallicu naprosto ostudné číslo), z další spolupráce sešlo. Stalo by se tak jako tak, protože Lou Reed v říjnu 2013 zemřel na komplikace způsobené transplantací jater. Bylo mu 71 let. Ještě v roce 2011, konkrétně 13. prosince se na svět dostalo EP „Beyond Magnetic“. To ale bylo jen chabou náplastí na „Lulu“ a ani fanouškům nijak neukrátilo čekání na novinku. Deska totiž obsahuje skutečně jen odpad z nahrávání „Death Magnetic“ a Metallicu rozhodně nepředstavuje jako kapelu, která by měla být vůdčí na metalové scéně.
„Metallica nevydá novou desku určitě dřív než v roce 2014.“ Přesně tak se nechal slyšet Ulrich během rozhovoru pro kanadskou rádiostanici 99.3 The Fox v červenci roku 2012. Poté přilil oleje do ohně, kdy prohlásil: „Obdivuju Ricka Rubina. My všichni milujeme jeho práci. Na dalším albu určitě budeme dělat s ním.“ Připomněl tak naprosto strašlivý zvuk poslední desky. Ten měl na svědomí právě Rubin, který v té době byl zcela pohlcen takzvanou loudness war, tedy nahráváním co nejvíce přehuleného zvuku. Ze spolupráce nakonec sešlo a na novince se pod produkci podepsal Ulrich, Hetfield a zvukový inženýr Greg Fidelman, který dělal i na "Death Magnetic".
2014: Blýská se na časy…?
Ještě v předchozím roce, tedy ve 2013, Ulrich, jako v té době jediná hlásná trouba Metallicy, mluvil po tom, že deska by mohla vyjít v roce 2014. Místo toho ale kapela nabídla fanouškům program „Metallica by request“, tedy, že se vypraví na cesty, ovšem koncertní playlist si složí pro to které konkrétní místo fanoušci sami. Zároveň došlo k představení první nové skladby od roku 2008 a tou se po šesti letech stala věc „Lords Of Summer“, která se poprvé hrála na jaře roku 2014 a kapelu jako kdyby vracela k jejím kořenům, protože zněla tak, že by po důkladné produkční práci a dopilování aranží mohla stát na „Ride The Lightning“ nebo „Master Of Puppets“, tedy naprosto zásadních thrashových monolitech. Vypadalo to, že čekání se přece jen chýlí k závěru a že fanoušci by tentokrát mohli být navýsost spokojeni. Jenže dny v kalednáři ubíhaly a nic se nedělo. Metallica si klidně koncertovala, nechávala za sebe rozhodovat fanoušky a všechno působilo, jako kdyby ustrnulo v čase. Jako perlička pak působí účast Metallicy na tributním albu „This Is Your Life“ pro Ronnieho Jamese Dia, kde jejich „Ronnie Rising Medley“, spojující tři naprosté klasiky „Tarot Woman“, „Stargazer“ a „Kill The King“ do neskutečně výbušného koktejlu. Jednoznačný vrchol už tak výborné kolekce!
(S programem „Metallica by request“ přijela kapela v roce 2014 i na pražský Aerodome Festival. Čeští fanoušci tak měli jedinečnou příležitost nechat si zahrát skladby, které od Metallicy už dávno neslyšeli. Jenže jak to dopadlo? Masa si odhlasovala „Nothing Else Matters“ nebo „Enter Sandman“ a na pořádné chuťovky se nedostalo…).
Konečné odpočítávání…
Ještě na konci roku se kapela zapsala do Guinnesovy knihy rekordů, kdy jako první kapela na světě vystoupila na všech kontinentech, poté co odehrála vystoupení na Antarktidě. Ovšem čekání na novinku už začalo být neúnosné. Loni kytarista Kirk Hammett navíc vypustil do tisku zprávu, že nová deska hned tak nevyjde, protože mu někdo ukradl telefon s jeho nápady a riffy na novou desku. Ulrich pak „klidnil“ fanoušky zprávou, že už je 25% materiálu napsáno. Po sedmi letech, to je tedy věc… Letos zjara pak na sebe pozornost strhl James Hetfield, který s Kikem Hammettem vystoupil při jednom z finálových zápasů Stanley Cupu mezi San José Sharks a Pittsburgh Penguins, kde oba muzikanti zahráli americkou hymnu. To už se stalo v předvečer vydání první ochutnávky nové desky, které přišlo 18. srpna. Tehdy do éteru vtrhla (skoro)titulní věc „Hardwired“. Ihned rozdělila fanoušky na dva tábory. Jedni velebili krátkou stopáž a úderný riff, jiní poukazovali na ohrané postupy a malý počet stěžejních nápadů. Obrovské promo a další dva singly „Moth Into Flame“ a „Atlas, Rise!“ ale neomylně směřovaly k 18. listopadu… To opět Metallica, po osmi letech, nechala nahlédnout do své kuchyně. A že ani tentokrát se nejedná o album, které nechá veřejnost klidnou, si můžete přečíst nejen v hlavní recenzi, ale v komentářích redaktorů Metal Forever. Tady jsou...
|
