23.11.2017
DIMMU BORGIR
Pětadvacet let na scéně oslaví norští blackmetalisté ..více

23.11.2017
STRYPER
Frontman Michael Sweet kromě toho, že dokončuje desku ..více

23.11.2017
KATAKLYSM
Kanadští deathmetalisté oznámili, že pro své nové ..více

23.11.2017
GUS G.
Dnes už s jistotou bývalý kytarista Ozzy Osbournea a ..více

23.11.2017
LABYRINTH
Italská power/progmetalová parta nabídne fanouškům ..více

23.11.2017
LIONE/CONTI
Evropská powermetalová scéna bude mít novou ..více






AEROSMITH - Pump
Pro mě je Pump taky nejlepší album Aerosmith. D ..

AEROSMITH - Pump
...je skvělá deska. Jedna z prvních, které si ..

AEROSMITH - Pump
Pro mě je Pump nejlepší album kapely. Hned si ..

GALNERYUS - Ultimate Sacrifice
Jo ještě bych zapomněl na fanfárovité kláves ..

GALNERYUS - Ultimate Sacrifice
Kdo je poslouchá, nebude zklamán, ani já nejsem ..

CARDIANT - Midday Moon
Zní to jak jejich krajané Waltari, ale tahle skl ..

PINK CREAM 69 - Headstrong
Díky za recenzi. Souhlasím s rozborem, ale asi b ..

VHÄLDEMAR - Against All Kings
Slušný album s několika exkluzivními kousky. ..

VHÄLDEMAR - Against All Kings
Kapelu znám jen jménem, ale vypadá, jak dělan ..

PINK CREAM 69 - Headstrong
Pepsi Stone: vidím to úplně stejně. Poslední ..




Za poslední měsíc:
EUROPE - Walk The Earth
1102x

SERENITY - Lionheart
1058x

GODS OF SILENCE - Neverland
987x

THRESHOLD – Wounded Land
893x

TRIVIUM - The Sin and the Sentence
767x

ENSLAVED - E
730x



24.11.2017
ARCH OF HELL, AWRIZIS, SECRET OF DARKNESS, DISOLATION..
Třinec - Barrocko, začátek od:19:00, vstupné: 100

25.11.2017
ARCH OF HELL, AWRIZIS, SECRET OF DARKNESS, SHOO-IN..
Šumperk - H-club, začátek od:20:00, vstupné: 100

01.12.2017
DUKLA VOZOVNA, ZATÍM NIC, POZOR MAMUT...
Velké Meziříčí - Depo club, začátek od:20:00, vstupné: 100



článků celkem: 5965
recenzí: 4810
reportů: 512
rozhovorů: 339













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax

České kapely.cz - Nabízej a nakupuj českou hudbu

články

METALLICA - Nekonečná cesta k sebezničujícímu albu

Za osm let se změnilo mnohé. Jak v osobním životě každého člověka, tak i slunce dnes svítí na úplně jiný svět, než tomu bylo v roce 2008. V roce, kdy Metallica vydala svou desku „Death Magnetic“ a svorně prohlašovala, že pětileté čekání, tak jako mezi ní a „St. Anger“, už příště svým fanouškům ušetří. Jenže věřte zhýčkaným milionářům, kteří prostě pracovat nemusí a tak se nepřetrhnou. Jak už to u každého alba Metallicy (minimálně od vydání Černé desky v roce 1991) bývá, i „Death Magnetic“ tehdy provázely smíšené reakce. Většina fanoušků kvitovala návrat ke kořenům s povděkem, ovšem neopomněla připomenout přílišnou podobu s deskou „...And Justice For All“ a řeči typu „jó, tenkrát to bejvávalo, ale dneska už to není ono...“ narážely na absenci takových titánských kompozic jako „Master Of Puppets“, „One“, „Enter Sandman“ nebo „For Whom The Bell Tolls“. Ovšem, poté, co Metallica zkoušela trpělivost svých fanoušků s deskami jako „Reload“ nebo „St. Anger“, znělo „Death Magnetic“ (pokud si odmyslíme totálně přehulený, zprasený zvuk) jako velmi slušný příslib do budoucna.

V roce 2008 tehdy celý svět užasl nad tím, že v Americe zvolili za prezidenta Barracka Obamu, jako první černošskou hlavu státu (toho roku byl podruhé u nás zvolen prezidentem Václav Klaus) a právě ve chvíli, kdy začínala světová evropská krize, vycházelo „Death Magnetic“. Dnes už je krize zažehnána, Václav Klaus už jen glosuje dění a stále předpovídá rozpad Evropské unie a Barracka Obamu v Bílém domě střídá Donald Trump. Svět už je prostě naprosto jiný než před osmi lety. Je ale v této překotně se měnící době aspoň Metallica ostrůvkem jistoty? Těžko. On je v podstatě div, že novinka „Hardwired… To Self-Destruct“ vyšla.

2011: Lulu jako zatloukání hřebíčků

„Death Magnetic“ byla tři roky venku, turné skončilo. Mluvilo se o tom, že by Metallica mohla začít pracovat na novém albu. Lars Ulrich ale nadšené výkřiky krotil tím, žeje pro kapelu hodně těžké sejít se v jeden čas ve zkušebně nebo ve studiu. Nakonec ale přece jen studiová deska vyšla. Ovšem ne jako řadové album Metallicy, kapela se rozhodla zúročit svou spolupráci s legendou světového undergroundu Lou Reedem a pořídila kolekci nazvanou „Lulu“. Album, jenž vyšlo 1. listopadu 2011 je ale velice těžko stravitelným kouskem, který nikdy nedošel uznání (jak pro svou délku, tak zejména absolutní absenci příčetných nápadů) a ihned se proti kapele zdvihla vlna nevole. „Lulu je takový náš experiment. Lou Reed je moc fajn chlápek, tak jsme chtěli zkusit, jak bychom zněli dohromady. Cesta Metallicy je ale jiná,“ snažil se mírnit škody napáchané tímto albem Ulrich. „Lulu“ naprosto propadla a poté, co se jí v Americe prodalo jen šestnáct tisíc kopií (pro Metallicu naprosto ostudné číslo), z další spolupráce sešlo. Stalo by se tak jako tak, protože Lou Reed v říjnu 2013 zemřel na komplikace způsobené transplantací jater. Bylo mu 71 let. Ještě v roce 2011, konkrétně 13. prosince se na svět dostalo EP „Beyond Magnetic“. To ale bylo jen chabou náplastí na „Lulu“ a ani fanouškům nijak neukrátilo čekání na novinku. Deska totiž obsahuje skutečně jen odpad z nahrávání „Death Magnetic“ a Metallicu rozhodně nepředstavuje jako kapelu, která by měla být vůdčí na metalové scéně.

„Metallica nevydá novou desku určitě dřív než v roce 2014.“ Přesně tak se nechal slyšet Ulrich během rozhovoru pro kanadskou rádiostanici 99.3 The Fox v červenci roku 2012. Poté přilil oleje do ohně, kdy prohlásil: „Obdivuju Ricka Rubina. My všichni milujeme jeho práci. Na dalším albu určitě budeme dělat s ním.“ Připomněl tak naprosto strašlivý zvuk poslední desky. Ten měl na svědomí právě Rubin, který v té době byl zcela pohlcen takzvanou loudness war, tedy nahráváním co nejvíce přehuleného zvuku. Ze spolupráce nakonec sešlo a na novince se pod produkci podepsal Ulrich, Hetfield a zvukový inženýr Greg Fidelman, který dělal i na "Death Magnetic".

2014: Blýská se na časy…?

Ještě v předchozím roce, tedy ve 2013, Ulrich, jako v té době jediná hlásná trouba Metallicy, mluvil po tom, že deska by mohla vyjít v roce 2014. Místo toho ale kapela nabídla fanouškům program „Metallica by request“, tedy, že se vypraví na cesty, ovšem koncertní playlist si složí pro to které konkrétní místo fanoušci sami. Zároveň došlo k představení první nové skladby od roku 2008 a tou se po šesti letech stala věc „Lords Of Summer“, která se poprvé hrála na jaře roku 2014 a kapelu jako kdyby vracela k jejím kořenům, protože zněla tak, že by po důkladné produkční práci a dopilování aranží mohla stát na „Ride The Lightning“ nebo „Master Of Puppets“, tedy naprosto zásadních thrashových monolitech. Vypadalo to, že čekání se přece jen chýlí k závěru a že fanoušci by tentokrát mohli být navýsost spokojeni. Jenže dny v kalednáři ubíhaly a nic se nedělo. Metallica si klidně koncertovala, nechávala za sebe rozhodovat fanoušky a všechno působilo, jako kdyby ustrnulo v čase. Jako perlička pak působí účast Metallicy na tributním albu „This Is Your Life“ pro Ronnieho Jamese Dia, kde jejich „Ronnie Rising Medley“, spojující tři naprosté klasiky „Tarot Woman“, „Stargazer“ a „Kill The King“ do neskutečně výbušného koktejlu. Jednoznačný vrchol už tak výborné kolekce! (S programem „Metallica by request“ přijela kapela v roce 2014 i na pražský Aerodome Festival. Čeští fanoušci tak měli jedinečnou příležitost nechat si zahrát skladby, které od Metallicy už dávno neslyšeli. Jenže jak to dopadlo? Masa si odhlasovala „Nothing Else Matters“ nebo „Enter Sandman“ a na pořádné chuťovky se nedostalo…).


Konečné odpočítávání…
Ještě na konci roku se kapela zapsala do Guinnesovy knihy rekordů, kdy jako první kapela na světě vystoupila na všech kontinentech, poté co odehrála vystoupení na Antarktidě. Ovšem čekání na novinku už začalo být neúnosné. Loni kytarista Kirk Hammett navíc vypustil do tisku zprávu, že nová deska hned tak nevyjde, protože mu někdo ukradl telefon s jeho nápady a riffy na novou desku. Ulrich pak „klidnil“ fanoušky zprávou, že už je 25% materiálu napsáno. Po sedmi letech, to je tedy věc… Letos zjara pak na sebe pozornost strhl James Hetfield, který s Kikem Hammettem vystoupil při jednom z finálových zápasů Stanley Cupu mezi San José Sharks a Pittsburgh Penguins, kde oba muzikanti zahráli americkou hymnu. To už se stalo v předvečer vydání první ochutnávky nové desky, které přišlo 18. srpna. Tehdy do éteru vtrhla (skoro)titulní věc „Hardwired“. Ihned rozdělila fanoušky na dva tábory. Jedni velebili krátkou stopáž a úderný riff, jiní poukazovali na ohrané postupy a malý počet stěžejních nápadů. Obrovské promo a další dva singly „Moth Into Flame“ a „Atlas, Rise!“ ale neomylně směřovaly k 18. listopadu… To opět Metallica, po osmi letech, nechala nahlédnout do své kuchyně. A že ani tentokrát se nejedná o album, které nechá veřejnost klidnou, si můžete přečíst nejen v hlavní recenzi, ale v komentářích redaktorů Metal Forever. Tady jsou...

Pepsi Stone             

Lars Ulrich je skvělý byznysmen. Přestože Metallica nevydala od roku 2008 žádné plnohodnotné album, bylo o ní slyšet více než dost. Byla zapsána do rocknrollové síně slávy, objížděla velké stadiony s projektem „Big Four“, hrála na Arktantidě a hrála na přání fanoušků, kteří sestavovali playlist. Kapela vydala kromě EP „Beyond the Magnetic“ také hodně kontroverzní nahrávku „Lulu“ s Lou Reedem a také několik koncertních živáků včetně vlastního celovečerního filmu „Through the Never“. Bylo toho zkrátka hodně a od roku 2011, kdy Lars Ulrich začal šířit informaci, že Metallica začíná pracovat na dalším albu, se všichni začali těšit. Celý proces trval pět let a výsledek? Průšvih.

Průšvih tedy alespoň pro mě, protože zatímco předchozí fošna „Death Magnetic“ byla jasnou poctou thrashovým osmdesátkám, „Hardwired…to Self-Destruct“ vzpomíná na zatěžkané hardrockové devadesátky. A poslech to není vůbec příjemný. Všechno se slévá do jednoho, průměrné riffy jsou obalené nezajímavou aranží a nulovou nápaditostí, což je ještě umocněno Ulrichovým nezájmem přijít alespoň s trochu invenčním vkladem coby bubeník světoznámé kapely. Nehledě na to, že naživo se některých věcí (dvojšlapka, přechody) nedočkáme vůbec a vše bude v rychlejším tempu, aby náhodou Hetfield nezlenivěl a musel se s downpickingem pořádně otáčet. O střeďáku jako univerzálním řešení nebo hlasité hajtce se nemá cenu ani zmiňovat.

Nová deska postrádá drajv, švih, energii. Čekalo se na ni osm let a dostali jsme 80 minut materiálu, přičemž minimálně hodina z toho je o ničem. Dříve vydaná trojice výborných singlů na sebe upozornila celý svět a předznamenávala, že největší kapela všech dob se vrací ve velkém stylu...Holt, Lars Ulrich je skvělý byznysmen. První půlka alba 6/10, druhá 2/10.
Eagle 4/10
Metallica je zpátky a je pravda, že se žádný zázrak nekoná. Ale proč by měl? Kvůli tomu, že tahle kapela psala metalové dějiny a nyní právem platí – minimálně v Americe - za téměř pop-kulturní celebrity? Asi jen málokdo si umí představit enormní tlak, který je pak na muzikanty při tvorbě čehokoli nového vyvíjen. Od toho je buď nutné se úplně odstřihnout a dát se na cestu experimentu (viz „Lulu“), nebo když to úplně nevyjde (viz „Lulu“), pokusit se přece jenom zavděčit svým fanouškům. A právě o něco takového se pokouší nová fošna „Hardwired…To Self-Destruct“, přičemž si zároveň snaží zachovat osobitost a „nepodvolit“ se zcela. Výsledkem je ovšem velmi rozporuplný. Autoři Metallicy jakoby novinku tvořili v neprostupné bublině, za jejímiž okraji byli nuceni zůstat všichni, kdo by jim do toho chtěli jakkoli kecat. Uvnitř pak vznikla zaprděná sluníčková pohoda, která má za následek dramaturgicky diletantskou délku nejen celého díla, ale i samotných skladeb, v nichž se jen zřídkakdy děje něco zajímavého.

Přitom samotný úvod slibuje velké věci, jak flák „Hardwired“, tak druhá položka „Atlas, Rise!“ nabízejí šťavnatý obsah poplatný old-school thrashi s minimem kompromisů. Prvně jmenovaná píseň potěší dynamickým tahem, který jde ruku v ruce s krátkou stopáží (pak už se pod pět minut nikdy nedostaneme), u druhé zaujme především melodický vklad, jakkoli se nelze u sólové části nepozastavit nad podobností se songem „Hallowed Be Thy Name“ od Iron Maiden. Už v té chvíli ale začne klíčit drobné podezření, které se v následujícím dění alba potvrdí a naroste do obřích rozměrů.

Jde o jakousi podivnou upracovanost skladeb, kdy jsem si mnohdy nebyl jist, jestli poslouchám metalové album, nebo příručku pro začínající muzikanty, aby věděli, jak mají držet správně rytmus. Kytarové motivy se nepěkně opakují (a nejenom v rámci desky, ale i historie kapely), ať už se to týká klasických zasekávaček, nebo riffů s bluesovými konečky, jak je známe zejména z dvojice devadesátkových alb „Load“ a „Reload“. Nejvíce na nervy mi ale šel Lars se svým mlácením do škopku. Jeho jednotvárné přechodové motivy jsou opakovány do zblbnutí a skutečně posilují domněnky o jakési posvátné hrůze, kterou z Ulricha všichni mají a bojí se mu říct, aby už do prdele zkusil zahrát něco jiného.

Lépe každopádně dopadla první půlka, kde posluchač ještě není tolik unaven instrumentální repeticí, ale hlavně zde dobře fungují tři songy (mimo dvou zmíněných to platí také pro „Moth Into Flame“). Druhá část alba také nezačne špatně (viz úvod „Confusion“), potěší také pár líbivých vokálních linek, jenže když začne být jasné, že se bude pouze protahovat minutové martýrium bez větší přidané hodnoty, začne být zle. Skladby se začnou táhnout jako nekonečná žvýkačka, člověk pomalu přestane vnímat a myšlenky mu budou ubíhat k příjemnějším činnostem (jako třeba vypnutí přehrávače a nicnedělání). A nic moc nespraví závěrečná palba „Spit Out The Bone“, v tu chvíli už je člověk tak utrmácen předešlými sedmdesáti minutami, že se stal zcela apatickým. Vypovídá to o tom, že jsou autoři Metallicy do sebe velmi zahleděni a částečně odtrženi od reality, protože vědí, že jim to stejně projde. Vždyť jejich jméno má ohromnou, jakoby hypnotickou sílu, která automaticky mění špatné v dobré. Nenechte se tedy zmást, novinka je povedená jenom fragmentově, z celkového pohledu je pak rozvleklá jako seriály na Nově. Já osobně si občas pustím ony rychlé nebo výrazněji thrashové songy, ke zbytku se už nechci nikdy vracet.
Pagan 5/10
Patrně nejzásadnější metalová kapela všech dob letos po dlouhých osmi letech vydává další řadovku. První singl „Hardwired“ budil slušné naděje. Přeci jen po zrůdnosti „St. Anger“ s víkem popelnice namísto střeďáku následované už normálně nazvučeným „Death Magnetic“ celý svět čekal, kam že se slovutní thrasheři posunou. No, a posunuli se tam, kde celý tento tyjátr začal – do poloviny osmdesátých let. Většina riffů, Jamesův štěkavý (ne)zpěv, Kirkova (letos značně odpudivá) kytarová sóla, Larsovy nenápadité, tuctově a zoufale stereotypní bicí, v nichž chybí jedno z nejdůležitějších koření metalu obecně – dvojšlapky, víceméně kopírují vzorec, kterým se proslavili před skoro třiceti lety. Je možné ale tento vzorec aplikovat na rok 2016? Evidentně ano, i když se domnívám, že kdyby kdokoli jiný se stejným materiálem přišel na trh, krvavě by zaplakal. Jenže … jméno Metallica stále prodává více než dobře.

Na albu sice najdeme poměrně slušné množství záživných riffů, ale i po mnoha posleších většina působí, jako by na sebe v jednotlivých kompozicích byly nalepeny násilně, aby zkrátka „něco bylo“ a kapela měla co vydat. Nejzásadnějším negativem se mi jeví jak přestřelená délka celé desky, tak i jednotlivých kompozic. James a spol. sice dokážou (či spíše dokázali) udělat luxusní songy i v délce okolo osmi minut, to se ale bohužel letošního alba netýká. Nejzdařilejší se mi tak jeví již zmíněný singl, který jako jediný v délce tří minut jasně předvede, co uslyšíme následujících sedmasedmdesát minut. Výborné jsou rovněž poslední tři skladby, šlapavé „Am I Savage“, „Murder One“ a hlavně konečně opět divoká „Spit Out The Bone“.

Hetfield – Hammet. Výrazný kytarový tandem? Bezpochyby. James je světu znám jako velmi schopný riffař, který nemá problém zadrhnout rytmicky obtížné party a do nich pět melodie se zcela odlišným frázováním. Kirk je slavný žák ještě slavnějšího učitele, Joa Satrianiho. Své bluesové kořeny nikdy nezapíral, ovšem bez zardění přiznávám, že jak jej sice považuji za technicky velmi zdatného kytaristu, svými sóly mi neučaroval ani v pubertě, natož dnes.

Nová Metla je zkrátka oříšek. Kapela šla po vůli posluchačské obci tím nejméně bolestivým způsobem, takže zavzpomínala na to, jak tvořila před skoro třiceti lety. Ale jestliže v té době platila za jednu z nejtvrdších kapel, dnes je těmto mantinelům na míle vzdálena a nemá na tom zásluhu jen bubenické dřevo Lars. Doba se zkrátka dosti výrazně posunula a „hrát tvrdý metal“ dnes už znamená něco zcela jiného – ne šest minut opakování několika riffů, ve většinou středním tempu, za štěkavého a docela čitelného zpěvu. Zkrátka průměrná nahrávka kdysi hypervýznamné, dnes jen přežívající kapely, kterou při životě drží už jen její nezvratně důležitá minulost.
`Hermes 5/10

www.metallica.com

YouTube ukázka – Lords Of Summer

Současná sestava:
James Hetfield - zpěv, kytara
Kirk Hammett - kytara
Rob Trujillo - baskytara
Lars Ulrich . bicí

Související články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 22.11.2016
Přečteno: 2810x




počet příspěvků: 17

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Nápaditost riffů ,bubenik je alíbí ..nelíbí...15. 02. 2017 10:50 xpepan555
SUBJEKTIVNÍ NÁZORHlavně , že se to...28. 12. 2016 13:56 MILAN
Kill Em All se tam...26. 12. 2016 10:31 Pepsi Stone
Mohlo to bejt horšíJe to takovej Load...25. 12. 2016 15:31 kerim
Toto sa neda...24. 12. 2016 17:03 sanntrik


 
Metalforever.info © 2006 - 2017     RSS - články

stránka byla načtena za 0.15604 sekund.