Sonic Syndicate nastartovali kariéru ohromným způsobem a vypadalo to, že z nich budou opravdové metalové hvězdy. Vydávali u největšího metalového labelu Nuclear Blast a bylo jich všude plno. Velmi melodický moderní metal, kde nechyběli metalcoreové prvky, pořádnej řev, ale především téměř popové refrény, to byli Sonic Syndicate. To však skončilo před dvěma lety. V kapele zůstal jen zpěvák Nathan Biggs a jediný původní člen kytarista Robin Sjunnesson.
Jejich hudba to byl dobře zahraný a složený moderní metal. A slovíčko metal je důležité. Byla to prostě tvrdá hudba pro širší publikum. Nová deska „Confessions“ ale vše staví na hlavu. Kapela obměnila nejen sestavu, ale rovněž i žánr. A to zatraceně dramaticky. Začíná se pěkně „drsně“. Úvodní titulní skladba zadupe vaše vzpomínky na tuto kapelu do země. Pryč je metal, tady vládne pop rock. Plno kláves, maximální líbivost a jemný vokální projev. Na druhou stranu je třeba říci, že „Confessions“ je opravdu hitová věc a její refrén se vám lehko dostane do hlavy. Pokud by i ostatní skladby byly takhle „hitové“ mohli bychom hovořit o lehce nadprůměrné nahrávce. Jenže takto dobrou píseň tu už nenajdete.
„It`s a Shame“ je až na hranici znechucení. Nathan Biggs zpívá věru sladce a slovo pop tu jasně kraluje nad rockem. Elektronické zvuky zde použité asi mají být moderní, ale tohle bylo moderní možná před deseti lety. Zvuk kytar je krotký jak jorkšír a skladba prosviští kolem jak nucené zlo. A tak to pokračuje ve stejném duchu i dál. Sem tam kapela vyloudí ze sebe docela hezkou melodii nebo rockový moment, ale výsledek je nudný a přeslazený. Líbivost je jedna věc, důležitá je však chytlavost a ta tu chybí. Když pop, tak by měl být především o hitech. Sonic Syndicate v tomto selhávají.
S „I Like It Rough“ přichází konečně i lehce tvrdší zvuk kytar a hudba má trochu odpich. Žádná změna k lepšímu se ale nekoná.
„Still Believe“ je duet se zpěvačkou Madyx a tahle balada patří k tomu lepšímu na albu. Nic světoborného, ale slyšet to v rádiu, neurazí mě to. S dalšími kousky na desce mám velké problémy je doposlouchat. Ne proto, že jsou jemňounké jak smetana, ale protože nejsou ničím zajímavé nebo chytlavé. Posledních pět skladeb je už vyložená nuda a opakování všeho předešlého. Sonic Syndicate se tu motají v disko-popovém kruhu a hledají dobrou melodii. O tragické baladě „Closure“ nebo trapné „Halfway Down The Road“ raději snad ani nemluvit.
Sonic Syndicate už nejsou metalovou kapelou. Nejsou ani rockovou skupinou. Je to pop a bohužel špatný pop. „Confessions“ vidím jako ohromný propadák. Sonic Syndicate znají téměř výhradně metaloví fanoušci a ty tahle deska spíš rozesměje nebo rozpláče. Popové publikum pak takové album nebude vůbec zajímat. V žánru najdou mnohem lepší zástupce.
|
