Země vycházejícího slunce má spoustu přírodních krás, ale také vyspělou techniku, ohromná města, osobitou kulturu a black metalovou legendu Sigh. Ta vznikla v roce 1989 a vydala už deset alb, hromadu splitek, demíček a EP desek.Album s názvem „Infidel Art“ není novým počinem, nýbrž znovuvydáním v pořadí druhého alba z roku 1995.
První věcí která zaujme, je krásný obal v klasickém japonském stylu, ostatně Sigh vždy měli pěkné covery desek. Další věcí, které si všimnete, je stopáž skladeb. Až na jednu výjimku mají všechny písně kolem devíti minut a album si vystačí se šesti kousky. Dlouhé skladby nedělaly Sigh nikdy problém, na novějších albech se ale přeci jen trochu krotí, co se délky týče. „Infidel Art“ je zajímavou sondou do minulosti a ukázkou vývoje black metalu jako takového. Kloubí se zde totiž ryze tradiční pojetí tohoto žánru a přínos samotných Sigh. Ti totiž přidali vlastní osobitost a samozřejmě i prvky, patřící k japonské kultuře.
Zvuk nahrávky je upravený, ale co je důležité, neztratil na autenticitě. Rozhodně to není žádná plechařina jako u těch nejstarších black metalů, ale nahrávka stále zní správně špinavě. Hudba Sigh obsahuje spoustu na black metal nečekaných nástrojů a je dobře, že je zvuk dostatečně čitelný, aby vše vyniklo. Jako například v úvodní „Izuna“, kde je v závěru poměrně dost orchestrací a kláves. Skladba v sobě nezapře inspiraci ve vážné hudbě, a i když byl rok 1995, nebáli se Sigh ani čistého zpěvu. „The Zombie Terror“ má i přes svou téměř desetiminutovou stopáž takřka hitové ambice. V refrénu se střetne blackový skřehot s čistým zpěvem a kapela udivuje velmi pěknou melodií. Ve sborových popěvcích jako bych slyšel inspiraci Bathory, v povedených symfonických pasážích si říkám, že Sigh předběhli dobu a k jejich smůle žánr získal větší popularitu až s Cradle Of Filth. Sigh jsou však složitější a neuchopitelní, protože mezi symfo-blackovými vichřicemi zazní třeba i klidná klavírní mezihra nebo progrockové kytarové sólo a najednou jsme někde úplně jinde. Sigh si zkrátka se škatulkami nikdy nelámali hlavu a množství nápadů v jedné jediné skladbě je fascinující.
Kapela dál pokračuje v podobné krasojízdě. Chvilku z hudby vyloženě sálá to, že jde o japonskou skupinu, jindy máte pocit, že jste na výletě v Norsku. Sigh si totiž vzali to nejlepší z klasického blacku a přidali do něj svůj pohled na tento žánr. Díky tomu vznikla originální hudba.
Kdo zná Sigh až z poslední doby, bude mu na „Infidel Art“ chybět saxofon a hlas zpěvačky Dr.Mikannibal, na druhou stranu lze už zde jasně poznat rukopis kapely. „Infidel Art“ je navíc takovou malou exkurzí do doby, kdy do black metalu začaly některé kapely přidávat další prvky a vznikaly i první avantgradně metalové spolky. Důležité je, že tahle deska i dnes působí naprosto svěžím dojmem a rozhodně by v současnosti nezapadla. Výborný kus muziky, která však není díky své složitosti pro každého.
|
