Dovolil by si snad někdo pochybovat o tom, kdo je největší žijící legenda na poli rockové hudby? Kdo ovlivnil ne jednu, ale hned několik generací hudebníků? Kdo ani po více než padesáti letech aktivní kariéry neztrácí svůj šarm a chuť do další tvorby? Dámy a pánové, tady jsou Mick Jagger, Keith Richards, Ron Wood a Charlie Watts. Co jméno, to prásknutí bičem. Prostě The Rolling Stones. Je neuvěřitelné, že se píše prosinec roku 2016 a právě oni vydávají novou řadovou desku. Kdo by si to byl pomyslel…
Zní to tak trochu jako historky z pravěku. Dnes už patří k legendám to, jak se ve vlaku potkali Mick Jagger a Keith Richards a dali se do řeči o muzice a později v Londýně spolu založili kapelu. To se tenkrát psal rok 1962 a většina z nás ještě ani nebyla na světě. Když se dnes bavíme o kubánské krizi, o letu prvního člověka do vesmíru, o tom, že na hradě seděl Antonín Novotný, zní to jako kdybychom se bavili o nějakém dávnověku. Ovšem, když se řekne The Rolling Stones, je to pořád současnost a přitom jsou stejně staří jako zmíněné události. Fungují už pětapadesát let a jejich novinka „Blue & Lonesome“ je už jejich čtyřiadvacátou deskou. První po jedenácti letech od alba „A Bigger Bang“. Novinka je totiž deskou, v kterou už nikdo nedoufal.
Když se ale o ní bavíme, je nutné zmínit fakt, že v jejím případě se nejedná o novou autorskou desku. „Blue & Lonesome“ je kolekce dvanácti starých bluesových standardů, tedy písní, které v začátcích utvářely hudební vkus ústřední dvojice a které měly na pozdější tvorbu The Rolling Stones velký vliv. Vždyť co si budeme povídat, The Rolling Stones nejsou jen „Satisfuction“ nebo „Jumpin Jack Flash“, ale jejich hudba byla vždy hodně pohroužena do blues. To naplno rozehrávají na své novince a nutno přiznat, že parádně. Proto je možná lepší, že „Blue & Lonesome“ neobsahuje autorské věci, jelikož poslední album „A Bigger Bang“ bylo v tomto směru spíše rozpačité.
Skladby na novince obsažené pocházejí z větší části z padesátých let, tedy z dob dospívání členů kapely, ovšem najdou se zde dokonce i takové skladby jako „Ride`Em On Down“, což je předválečný standard mississippského blues od Eddieho Taylora. Vše je samozřejmě natočeno se soudobým zvukem, ovšem na tomto místě nutno zmínit, že kapela desku měla hotovou za tři dny. Na výsledném produktu je to sice znát, album je neučesané, zní syrově a je zcela prosto studiových příkras, ale není to právě to, co jej činí zajímavým a místy i okouzlujícím? Deska obnažuje tu pravou podstatu blues a je zahrána s patřičnou dávkou nadhledu a arogance, která byla vždycky Stounům vlastní. Ovšem, co z desky ční nejvíce, je radost ze samotného hraní.
V tomto případě je slyšet, jak uvolněná musela atmosféra ve studiu být, když si pánové Richards a Wood dovolí přehrávání různých fintiček, které jsou vždy jen výsledkem daného okamžiku nebo vyústěním divokého jamu. Ovšem v nejlepší formě je na této desce Mick Jagger. Je skoro až neuvěřitelné, jak svěže zní jeho hlas, navíc když si člověk připomene, že už je mu třiasedmdesát let. Jagger táhne desku kupředu nejen svým typickým projevem, který postrádá známky jakékoliv únavy, ale i skvělou hrou na foukací harmoniku, čímž doplňuje divoké exhibice obou kytaristů, kterým navíc ve dvou skladbách sekunduje Eric Clapton.
Z výše uvedených důvodů je jasné, že „Blue & Lonesome“ je naprostá nezbytnost pro všechny fanoušky kapely, protože Stouni jsou očividně ve formě a při chuti, jaká z nich nebyla cítit už hodně dlouho. Ovšem tuhle desku lze označit i jako doporučený poslech pro toho, kdo by se chtěl nechat zasáhnout pravými kořeny rockové hudby. A to od těch nejpovolanějších. Schválně, kolik z vás tohle album dnes rozbalí pod stromečkem…?
|
