Miloš Dodo Doležal svůj styl definoval a vybrousil už dávno. O tom, že právě on je průkopníkem české metalové kytary bylo rozhodnuto už v bájných osmdesátých letech a postupem času svou pověst Dodo jen potvrzoval. Sem tam sice nechával své příznivce čekat na desky delší dobu, ovšem každé album, které potom vydal, vždy neslo jistý punc kvality, což zaručovalo, že každá další nahrávka prostě svůj standard nepodleze. Holt všechno si žádá svůj čas… Možná proto novinka „Ohněm“ vychází čtyři roky od poslední desky „Gen Sumerian“.
O tom, jak rámcově zní, bylo rozhodnuto už dávno, protože Dodo rozhodně nepatří mezi ty, kteří by svým fanouškům připravovali nečekaná překvapení (když si odmyslíme alba „Dodo hraje Hendrixe“ nebo „Nejvyšší vibrace“, která ovšem i tak nesla jeho jasný otisk). Jeho kytara je jasně čitelná už od starých skladeb Vitacitu, kdy jejím prostřednictvím hlavní protagonista vnášel do tuzemské produkce kousek Ameriky. Ani na novince se to nemění, takže by se dalo říct, že „Ohněm“ stojí v jedné lajně s deskami jako „Navostro“, „Despekt“ nebo poslední „Gen Sumerian“.
Ono je to s „Ohněm“ trochu složitější. Pro toho, pro koho jméno Miloše Doležala znamená rovnítko s jeho největším hitem „Soudím“, bude novinka dozajisté největším oříškem v novodobé Dodově diskografii (možná stejně jako pro Vitacit byla deska „Zaživa mrtví“). „Ohněm“ je totiž méně přístupným albem než byla alba „Despekt“ i „Gen Sumerian“, a na první poslech neobsahuje takový hit, jako byla skvostná „Vítr a mrak“ z minulé desky. Do „Ohněm“ se neproniká vůbec lehce. Slyšíte sice Doda tak, jak je na něj člověk zvyklý, ovšem na celé desce je všudypřítomný klubový duch, jasná undergroundová atmosféra.
Ta je patrná hned od úvodní a zároveň titulní „Ohněm“, která kupodivu nejede v ostrém tempu, jako před pár lety „Hrdej českej lev“, ale spíše sází na zahuštěné riffy a houpavé, možná až panterovské groove. To je jedno z prvních překvapení, ale rozhodně ne poslední. Melodie jsou čistě doležalovské (tady se člověku hned vybaví starý Vitacit), ale zdá se, že změna je tak trochu v přístupu. Proto je hned následující „Nesmíš se vzdát“ poháněna kousavým thrashovým riffem a předposlední „Dýchej“ zaskočí rázným punkovým akcentem, kdy si člověk v divokém úvodu vzpomene na The Exploited. A nakonec překvapí i „Velkej Zeppelin“ a to zejména rozostřenou kytarou, která ale zapadá do celého konceptu skladby a evokuje právě dávné dny raných Led Zeppelin. Tu atmosféru konce květinové éry…
Jsou tu samozřejmě tradičnější kousky, ke kterým pochopitelně patří i balady. Ty jsou na „Ohněm“ dvě a obě nesou typický Dodův rukopis. Hitověji se ale tváří závěrečná „Viny“, což je poloha, ve které hlavního protagonistu kdysi znala i komerční rádia. Tam se ani „Viny“, ani druhá balada „Tvá stopa“ dnes už nedostane, přestože kvalitativní rozdíl mezi nimi a „Soudím“ je takřka nepatrný.
Když se bavíme o nové desce, nelze se nezmínit o Dodově největší pýše, což je jeho syn Miloš junior, který jej provází jako basista už delší dobu a možná i jeho studium na prestižní Berkeley byl důvod, proč „Ohněm“ vychází až teď. Kdo kdy byl na Dodově koncertě, ví, že junior prostě umí a moc dobře to ví i jeho otec a sám jako spoluproducent a člověk, který má na svědomí závěrečný mix a mastering, nechal baskytaru promlouvat mnohem více nahlas, než je na podobných deskách zvykem. Ale jak bylo řečeno, junior umí a tady je to jasně slyšet.
A co tedy „Ohněm“ ukazuje komplexně? Rozhodně je to fakt, že Dodo nepřešlapuje na místě, a i když se nemění rukopis, mění se forma vyjadřování. A to je osvěžující, protože česká scéna každé další dobré rockové album potřebuje jako sůl.
|
