Mohla by to být otázka legitimity. Proč vlastně Jack Russell, ten kouzelný pěvec, ale také pijan až na půdu, může používat logo Great White, když by z kapely před pár lety bez milosti vypoklonkován? Ono je to v podstatě jednoduché, protože u Great White se stalo to, čeho většina ostatních kapel není schopna. Dva hlavní kohouti na smetišti se totiž domluvili a jelikož kapelu spolu v roce 1977 zakládali, ovšem dál už v ní vedle sebe fungovat nemohou, logicky mohlo dojít na první bitvu. Ovšem práva na název, logo a všechno, co s Great White souvisí, měl už dávno posichrované kytarista Mark Kendall. „Bylo mi ale Jacka líto, protože jsme toho spolu tolik prožili,“ řekl před pár lety Kendall, „chtěl jsem mu pomoct, aby si vydělal nějaké peníze, protože je na mizině. Dovolil jsem mu proto používat název Great White s tím, že si před něj dá své jméno, aby fanoušci měli hned jasno.“ Šlechetné…
On je totiž Jack Russell skutečně případ hodný politování. Jeho dlouholetý společník Kendall se musel dívat na to, jak se jeho kumpán potápí čím dál víc do alkoholového bahna, ze kterého mu není pomoci. Částečně Russell procitl v srpnu 2011, kdy bylo nalezeno chladnoucí tělo zpěváka Warrant a jeho kamaráda Janiho Lanea. Důvod? Jasně, že zase ten chlast. „Kdyby Jani neumřel, nevzpamatoval bych se a první na řadě bych byl já,“ tvrdil tehdy Russell, ovšem další rok už zase mířil na odvykačku. Teď se ale zdá, že se přece jen z nejhoršího dostal a že je schopen zase trochu lépe fungovat. Údajně mu pomohl i příchod někdejšího parťáka Tonyho Montany, který s Great White strávil jako basista (zde působí jako kytarista) zlatá léta 1987 až 1992. Pro Jacka Russella je ale všechno běh na dlouhou trať.
První metu v nové hudební kariéře (poslední album „Rising“ s Great White nazpíval v roce 2009 a poté následoval strmý pád na hubu) má tedy už Jack za sebou. Jeho comeback dostal konkrétní obrysy koncem minulého roku, kdy vylezlo na veřejnost několik skladeb. Staří fanoušci Great White okamžitě zpozornili, protože z ukázek „Blame It On The Night“ a „She Moves Me“ bylo jasné, že (alespoň co se týče hlasového projevu) je zpátky ten starý Jack Russell a navíc ve formě, kterou by nečekal snad ani ten největší optimista. Novinka se proto rázem stala očekávanou věcí a ona očekávání jsou na ní splněna. A nutno dodat, že vrchovatě.
Srovnávat „He Saw It Comin`“ s posledním albem Great White, tedy prvním bez Russella, „Elation“ by bylo trochu kách, protože Great White svůj debut s novicem Terrym Ilousem absolvovali v roce 2012. Ale přece jen noticka musí zaznít, protože „Elation“ byla vyčítána velká příchylnost k blues, místo ke šťavnatému hard rocku. Pro toho, kdo se tehdy s kritikou ztotožnil, je „He Saw It Comin`“ výtečnou alternativou. Russellova deska totiž zní víc greatwhiteovsky než „Elation“, což je dané nezaměnitelnou barvou hlasu hlavního protagonisty i jeho specifickým rukopisem.
Ten se na novince opět projevil v plné síle, protože když pomineme slabší položky jako „Crazy“ a „My Addiction“ a koneckonců i závěrečnou „Godspeed“, dostává se posluchači přesně toho, co od Russella očekával. Už velice silný, nad jiné tradiční úvod „Sign Of The Times“, ukázal, že Jack Russell je silnější, než v dobách pozdních Great White, kdy alba „Can`t Get There From Here“ a „Back To The Rhythm“ lze považovat za lehce nadprůměrné s tím, že labutí píseň „Rising“ nedosáhne snad ani na tuto metu. Russell zpívá, jako kdyby mu bylo dvacet a hned následující „She Moves Me“ je ten nejčistší příklad někdejší síly Great White z období alb „One Bitten...“ a „...Twice Shy“.
Nezastupitelnou roli na novince mají rovněž balady, protože ty patřily vždy k nejsilnějším položkám Russellova rejstříku. Nehledejte tady sice bluesové exploze typu „House Of Broken Love“, protože ty zůstaly na Kendallově straně, ovšem i tak jsou „Love Don`t Live Here“ a čistě akustická „Anything For You“, odhalující sílu Russellova hlasu v celé kráse, výtečné záležitosti, které ukazují, jak moc si starouš Jack umí pohrát s melodiemi. K baladickým momentům můžeme potom přičíst i dvě nostalgičtěji laděné věci „Blame It On The Night“ a „Don`t Let Me Go“ (s funky začátkem), kde síla celé kolekce graduje. K zahození pak nejsou ani ostřejší „Spy Vs. Spy“ a beatlesovsky laděná titulní věc, které jen potrhují propracovanost tohoto alba a dokreslují Russellovu nad jiné vyspělou uměleckou duši.
Pro Jacka Russella může být tahle deska parádním odrazovým můstkem k další kariéře, protože je skutečně nejsilnějším albem, s jakým tento umělec přišel za dlouhou řadu let. Great White to budou mít letos s plánovou deskou setsakra těžké, protože Jack nasadil laťku opravdu velice vysoko. Kariéru mu tedy „He Saw It Comin`“ zachránila, ovšem Russell měl vždycky talent na to to znovu a znovu podělat. Snad se tak nestane i teď. Další šance už by se opakovat nemusela.
|
