Fakta jsou jasná a podle nich jsou Krokus společně s Gotthard nejvýznamnější švýcarskou rockovou partou. Mohli bychom sice doplnit ještě průkopníky extrémního metalu Celtic Frost, ale přidržme se vyřčeného. Krokus byli rozhodně jasnou jedničkou už z kraje osmdesátých let, kdy byli na vrcholu slávy s alby „Headhunter“ a „The Blitz“, která bodovala i v Americe a která vyvrátila mýtus, že v zemi Helvétského kříže se kvalitní hard rock nehraje. Hrál se dokonce i v devadesátých letech, kdy se sice Krokus na pár let ocitli na okraji posluchačského zájmu, ovšem v novém tisíciletí si alespoň doma svou pozici hodne upevnili a každá jejich deska je jejich fanoušky očekávána, protože se všeobecně ví, že to žádný průser nikdy nebude.
Průser není ani novinková kolekce „Big Rocks“. Tedy novinková… Jak může být tahle deska novinková, když jsou na ní věci ze šedesátých a sedmdesátých let? A ještě ke všemu od jiných autorů? I Krokus totiž podlehli módě coververzí, což je ovšem v jejich případě snad i docela v pořádku. Stejně jako u The Rolling Stones, kteří s podobnou sbírkou přišli před koncem roku, totiž platí, že Krokus mají už odehráno tolik, že si prostě něco takového mohou dovolit. Vždyť považte, že jejich debut vyšel před více než čtyřiceti lety.
Krokus jsou dnes stabilizovaná kapela, která už hodila za hlavu nesmyslné spory, kdy se do patřičných míst posílali zpěvák Marc Storace nejčastěji s basistou Chrisem Von Rohrem. V současnosti působí rozvážně a možná už tak trochu zmoudřele. A podle toho taky „Big Rocks“ zní. Je totiž nahrána absolutně s přehledem a dokonce (což se od Krokus až tak moc čekat nemuselo) s lehkostí a vtipem. I když se jedná „pouze“o coververze, Švýcaři je představují s pozměněnými aranžemi, kde leckde, například v úvodní sabbathovské „N.I.B.“, zůstane zachován jen základní motiv.
Výběr skladeb je také velice přiléhavý, ale na druhou stranu očekávatelný. Někomu možná budou chybět AC/DC (ne nadarmo se o Storacem kdysi dávno mluvilo jako o evropském Bonu Scottovi), protože mohla nastat konfrontace mezi Storacem, o němž se mluvilo jako o nahrádníkovi Briana Johnsona na loňském turné a Axlem Rosem, který však svou roli ustál nadmíru skvěle. Možná někomu budou chybět Deep Purple, které Krokus vždy citovali jako jeden z největších inspiračních zdrojů, ovšem jinak je všechno tak, jak by se na staré pardály nechalo čekat.
Nejcennější na „Big Rocks“ rozhodně je fakt, že Krokus skladby posunuli po stránce zvukové do roku 2017. Proto „The House Of Rising Sun“ nebo slavné blues „Summertime Blues“ zní mnohem hardrockověji než by se mohlo zdát a taková „Born To Be Wild“ dostala jasný groove AC/DC, čímž nabyla na živelnosti. Právě tyto položky, ještě společně se stounovskou „Jumpin` Jack Flash“ a slavou „Rockin` In The Free World“ od Neila Younga patří k nejlepším momentům celé kolekce. Ta je ovšem jinak vyvážená, takže k opravdovým přešlapům nedojde.
V podstatě se dá říct, že si Krokus nahráli desku jen tak pro radost, aby s ní dodatečně oslavili své čtyřicetileté výročí. Vlastně proč ne? Kdo jiný než takovéhle legendy by měly mít na něco takového právo. Fanouškům aspoň tohle album ukrátí čekání na řadovou novinku. To se totiž začíná pěkně prodlužovat.
|
