Tak jsme se dočkali. Jedno z mála velkých thrashových jmen, které v posledních letech nevydalo nové album, se konečně pochlapilo a v závěru ledna přišlo se čtrnáctou studiovkou s názvem „Gods Of Violence“. To zároveň doprovází bohatá sbírka videoklipů, z nichž dva byly zveřejněny ještě dlouho před samotným vydáním desky a právě ty u mě nastartovaly nemalé pochyby o její kvalitě, neboť ani jeden z uvedených příspěvků neoplýval kýženou atraktivitou a spíše naznačoval totální recyklaci dřívějších nápadů. Poslech celého díla pak tyto obavy nerozptýlil, ale naopak zcela potvrdil.
Abychom si rozuměli, hudebníci Kreatoru stále dělají svoji práci výtečně, o tom není pochyb. Problém je, že po komerčně krizových devadesátých letech rezignovali na jakékoli experimenty a rozhodli se fanouškům servírovat to, co chtějí slyšet. Dlouho to byla velká zábava, nicméně již na pět let starém počinu „Phantom Antichrist“ se začaly výrazněji projevovat schematické tvůrčí vzorce, jejichž hlubinné kutání obsah aktuální fošny dovádí na samou hranici výtěžnosti. Ještě nikdy jsem při poslechu novinky Kreatoru neměl tak nepříjemný pocit, že poslouchám pouze autorský vývar hudební minulosti kapely, sice pořád silný a plný nejtradičnější thrashové „zeleniny“, nicméně už zdaleka ne tak chutný a hlad po syté žánrové krmi spolehlivě zasycující.
A tak zde nastává klasické recenzentské dilema, kdy není možné nezohlednit stále prvotřídní řemeslnou kvalitu, včetně opět masivně velkolepého soundu z dílny Jense Bogrena, avšak z hlediska pocitů se žádná velká radost nedostavuje. Mimochodem, dojem několikrát slyšeného z části vězí právě ve zvukové produkci, která rovněž kopíruje osvědčené postupy a nehledá nové osobitější směry (v tomto bodu nad Kreatorem vítězí nedávná novinka Sepultury, o níž se paradoxně staral stejný producent, Brazilci však byli evidentně lační po experimentech, zatímco Petrozzova parta nikoli). Přitom úvod alba díky strhujícímu intru s přesným názvem „Apocalypticon“ vyloženě zvlhčí sluchovody touhou po dalším dění a ani navazující flák „World War Now“ zbytnělý chtíč neochladí, přestože už v něm meandruje řeka nepůvodních témat a riffů. Nasazení muzikantů a struktura songu s parádně naspídovanými pasážemi i tradiční várkou melodických vyhrávek ale většinu probouzejících se pochyb prozatím utluče k mlčenlivému klimbání. Tento stav však dlouho nevydrží...
Už ve třetím štychu „Satan Is Real“ jsou všechny chytlavé momenty relativizovány tupou refrénovou repeticí. A to je další věc, jako by nestačilo, že Tvůrci rezignovali na jakýkoli progres a v menších či větších obměnách hrají „jednu a tu samou písničku“ pořád dokola, oni dokonce občas nudí. Týká se to i chorusu titulní položky a z celkového pohledu také podobné stavby songů, kdy se buď jede v pochodovém tempu, nebo zazní krátký nájezd a po něm – a ještě lépe po Petrozzově zařvání - následuje typická Kreatorovská vyvražďovačka. A tak jediným výraznějším kladem zůstávají vypiplané melodické hrátky z pravděpodobně nevyčerpatelné tvůrčí studnice kytarového mistra Samiho. Jenže ty zase dosahují takové intenzity, že dramaticky zvlhčují hrubou thrashovou vrstvu a veškerou agresivitu (případně ostrost textové složky) rozmělňují někam k "veganskému" power-heavy metalu.
Na závěr bych rád uvedl, že vše uvedené vzešlo z klávesnice člověka, který tuto kapelu považuje za svojí nejoblíbenější žánrovou smečku a zároveň srdcovku s velkým nostalgickým nánosem. Ani novince Kreatoru nehodlám upřít objektivní kvality, zároveň však nemohu a nechci zakrýt zklamání, jež pro mě z jejího poslechu pramení. Pomalu si začínám přát, aby nastalo další experimentální období, neboť pokud se autorské uvěřitelnosti týká, jsou taková alba jako „Outcast“ nebo „Endorama“ mnohem a mnohem hodnotnější, navíc díky nim kapela v uplynulé dekádě chytla nový dech, jehož svůdnost však, zdá se, pomalu ale jistě dohasíná.
|
