NÁYADES - White Winter Tales
Prvním spolkem letošního seriálu, jenž má tradičně ambici co nejobšírněji mapovat aktuální dění na powermetalové scéně, se stávají Španělé Náyades. Když jsem před časem slyšel teaser k albu „White Winter Tales“, začal jsem se na něj docela těšit, neb je v něm k nalezení nejedna chytlavě vystavěná melodie. Realita ale ukázala, že šlo o situaci podobnou filmovým trailerům, které vypíchnou nejlákavější momentky bijáku, jenž ale ve zbytku stopáže zase tak zajímavý není. Debut Španělů tedy nabízí pár slušných žánrových motivů, nejčastěji soustředěných v refrénových nebo sólových partech (v případě titulního songu výjimečně zaujmou také svůdně klenuté sloky), většinou se ale neodehrává nic poslechové smysly alarmujícího a ve výsledku pomyslný tah alba vyprchá rychle jako láska po svatbě. Pokud lze něco vnímat více kladně, pak jde o uvolněnou atmosféru a neinvazivní feeling hudby (něco ve stylu poslední řadovky brazilských Traumer), k čemuž dopomáhá hlavně nitkovitě jemný hlásek zpěváka Melera, který však technicky nepatří mezi bůhvíjaké mistry a některé polohy mu nejdou z hrdla s potřebnou líbivostí. Uhlazená, avšak ne vyloženě špatná, je i zvuková produkce, kdy kytary disponují silou dětské hračky a bicí znějí jako automat. Škoda, určitý potenciál tito Španělé mají, aby jej však vybrousili v kvalitnější tvar, musí na sobě ještě trochu zamakat.
6/10
YouTube ukázka - Ghost Of Myself
GRIMGOTTS - Part Man, Part Beast, Part Dragon
Grimgotts jsou kapelou, která shodou okolností figurovala také v úvodní části loňského seriálu. Principál Andy Barton je totiž velmi aktivní autor a aktuální nahrávka je již třetím počinem jeho party v rozmezí pouhého jednoho roku (a kousek). Lehce překvapivě ale vyznívá skutečnost, že ve všech případech jde jenom o „épíčka“, možná by tedy nebylo od věci přestat kouskovat nápady tímto způsobem a ucelit je formou plnohodnotného debutu. A hlavně by nebylo marné přenechat zpěv někomu jinému. Andy svoji tvorbou evidentně žije, což má však za následek úbytek sebereflexe, kdy není schopen rozpoznat, že je to právě jeho excentrický vokální projev, který – nikoli špatnou – hudbu zamlžuje šedí ničím pamětihodného průměru. Cit pro hezky uvolněné melodie - v případě tohoto spolku s pirátsky soundtrackovým přívlastkem - mu jinak opravdu nechybí, na novince např. zaujmou povznášející akordeonové hrátky nebo bohaté klávesové vzorce. Dobře se poslouchá – i vzhledem k absenci zpěvu – intro „The Quest“, svým způsobem pobaví také hymnická položka „The Everlasting Kingdom“, adekvátně usměrněná pirátská odrhovačka „Close To Home“ nebo folkově skočná hitovka „Follow Me“. To vše jsou příjemně odlehčené kousky, což je poloha, která kapela vyhovuje nejlépe, pokusy o ostré riffy v songu „The Edge Of The World“ jsou o poznání méně zábavné (i kvůli tradičně syntetickému soundu). Nejvýraznější slabinou ale pořád zůstává Bartonův zpěv, nezbývá tedy než doufat, že se jednou najde odvážlivec, který to šéfovi Grimgottů slušně, ale zároveň důrazně a s náležitou asertivitou sdělí. Pokud si Andy ani potom nedá říct, není jeho kapele pomoci.
5/10
YouTube ukázka - Struck By Fire
ARKTIDA - Долг и право
Zpěv této ruské party sice probíhá v mateřštině, přesto již dlouhodobě zastávám názor, že se její tvorbu vyplatí sledovat, protože pokud se hudební stránky týká, nebývá o dobré nápady nouze. Výjimkou není ani aktuální EP, které nabízí čtveřici skladeb spoutaných válečnou tématikou (konkrétně bitvou u Borodina a I. světovou válkou), jež se s chronologickou - a pro tvorbu vlastních fantazií ideální - gradací prolíná každou skladbou. Úvodní položka "Мы штурмуем небеса" tak pocitově i díky trumpetám vzývá k pochodu, který doprovází pro kapelu typicky naléhavé orchestrace. A už ve slokách třpytne chytlavost známá z dřívějších alb kapely, sólo zase zavelí ke speedovému úprku s neoklasickým šarmem. Druhý song "Долг и право" prvotní odhodlání na chvíli utlumí a navodí atmosféru posledního klidného večera před bitvou. A pak to vybuchne! Nekompromisní tah, rychlé tempo, několikanásobné sólo ala Stratovarius, vtahující chorus, to vše dokládá nejen bojovou pohotovost, ale hlavně nejlepší položku pojmenovanou přímo po inkriminované bitce u Borodina "Бородинское сражение". Celá řež ve skutečnosti netrvala dlouho, přesto se do historie zapsala jako nejkrvavější jednodenní masakr napoleonských válek, a tak nutně nastal čas pro oplakávaní - a v představách autorů kapely zároveň něco jako pomyslnou pomstu - mrtvých, což v opusu "Атака русских мертвецовpak" upomínají adekvátně teskné sbory. Posluchač ale nemá ke smutku důvod a naopak se může radovat nad dalším povedeným příspěvkem ruské kapely. Nezbývá než doufat, že čekání na další plnohodnotnou studiovku nebude příliš dlouhé!
7/10
YouTube ukázka - Бородинское сражение
|
