I když Chris Boltendahl dává k dobru historku o tom, že film „Braveheart“, věnovaný příběhu skotské legendy Williamu Wallaceovi, viděl poprvé až několik měsíců poté, co Grave Digger nahráli šesté album „Tunes Of War“, je nesporné, že tato tématika, právě díky filmu v dané době velmi populární, mohla hrát svou roli i v přitažlivosti tohoto alba. Ani taková injekce by asi nebyla moc platná, kdyby kapela nenabídla silný materiál. I když v zárodku alba bylo v plánu zařadit na něj jen pár skladeb ze skotské historie, nakonec historické téma (které basák Tomi Göttlich dokonce využil na diplomovou práci pro svá studia historie) zpracovali hrobníci velmi důkladně a výsledkem byla první kompletně koncepční nahrávka v dějinách Grave Digger.
Ovšem nejen změna stylu práce byla v roce 1996 důležitá. Podstatná také byla skutečnost, že do kapely nastoupil bubeník Stefan Arnold, na kterého Boltendahlovci narazili při společném koncertování s Capricorn. O důležitosti tohoto setkání svědčí skutečnost, že příchodem Stefana Arnolda Grave Digger vyřešili definitivně obsazení v té době poměrně horkého postu v kapele, neboť Stefan Arnold jistí záda Chrise Boltendahla do dnešních dnů. Druhá změna v sestavě byla neveřejná. Grave Digger vzali jako pevný článek kapely do party klávesáka, jen se s tímhle krokem neměli zatím potřebu chlubit a fanoušci si měli ještě další dvě alba počkat na oficiální zveřejnění zprávy, že stálým členem kapely je H.P. Katzenburg (jeho identitu však Hrobníci ještě dlouho skrývali pod maskou).
Síla „Tunes Of War“ spočívá zejména v tom, že Grave Digger znovu znějí o něco agresivněji, přitom se nebrání povedeným melodickým výkrutům, důležitou roli hraje příběhová výpravnost, podpořená hymničností a výraznými sbory. Kombinace těchto dvou elementů si sedla naprosto spolehlivě, údernosti alba prospěl fakt, že se Grave Digger opět zaměřili na rychlejší a kratší pecky, zbytečně nerozmělňují nosné motivy skladeb a příběh ze skotských dějin vyprávějí bez toho, aby se udržení dějové linie a gradaci příběhu jakkoliv musela podřizovat hudební složka.
Album začíná tím asi nejpřirozenějším krokem – když úryvek ze skotských dějin, tak velice svěží motiv, zahraný na dudy (pochopitelně s vydatnou pomocí metalových inštrumentů) uříznutý kousavým riffem, masáží bicích a řezavou pilou Boltendahlova hrdla – „Scotland United“ oplývá tou dávnou zabijácky neurvalou energií, kterou Grave Digger koření zpěvným refrénem. Nic to však není ve srovnání s divoce šlapající „Dark Of the Sun“ s až majestátně znějícími sbory, či s následující zdivočelou chorálovkou „William Wallace (Braveheart)“ s vláčně se rozjíždějícím dramatickým úvodem a neskutečně funkčními klávesami. Barevnost albu zajistí i těžkotonážní „The Bruce“, přetavující předchozí energii do výhružně se valící mašiny a po zpěvném kvapíku s výborným riffem „The Battle Of Flodden" i poeticky plačtivá „The Ballad Of Mary (Queen Of Scots)“, coby jedna z nejpovedenějších balad kapely.
Tím se v podstatě naplní veškeré odstíny alba, dál už se jede podle představených vzorců a ve vysoké kvalitě, přičemž za zvýraznění stojí ještě nekompromisně uřvaná úderka „Cry For Freedom (James The VI)“ a především další chorálovka „Rebellion (The Clans Are Marching)“, jejíž poklidně se tvářící nápěv v úvodu se rozjede do jednoho z nejchytlavěji agresivních momentů (chcete-li zkoumat zpěvnost této skladby, mrkněte ke zpěváčkům Van Canto, kteří si skladbu opracovali podle svého) v diskografii Grave Digger, její spojení s dudy zní opět velmi přirozeně. Suma sumárum - za jediný drobný nedostatek považuju fakt, že historické souvislosti s jednotlivými skladbami jsou v bookletu dopodrobna rozebrány pouze v němčině.
Velmi silné album (na tomto místě mi dovolte ryze subjektivní poznámku - byť „Tunes Of War“ nepovažuji za tu absolutně nejsilnější Hrobníkovic položku, je pro mě právě tahle deska tou nejoblíbenější z celé tak rozsáhlé diskografie kapely), kterým Grave Digger trefili zlatou žílu. A rozhodně ji neměli v plánu vykutat hned při prvním kopnutí.
|
