Nedá se pochybovat o tom, že Dan Horyna je legendou českého rocku a člověkem, který si toho v životě zažil mnoho. O jeho životním příběhu plném drog a šílenství byly už popsány stohy papíru a natočeny tuny materiálu, ovšem při každém takovém jeho vyprávění jako kdyby člověku unikal fakt, že Horyna je už řadu let čistý, že se věnuje východní filozofii a stále z něj nevyprchala láska k hard rocku, když působí ve svém domovském Merlinu a jak se zdá, figuruje i v občasně probouzeném Vitacitu, kde tak plně nahradil Ladislava Křížka. Horyna ale už nemusí nikomu nic dokazovat, jeho příznivci dávno vědí své a zarputile svého idola staví na roveň Roberta Planta (ne nadarmo se v sedmdesátých a osmdesátých letech Horynovi říkalo Zeppelin) a proto dnes tvoří hudbu vlastně už jen sobě pro radost.
U Merlinu tomu ale bylo vždycky tak, přestože se Horyna v druhé polovině osmdesátých u rockových fanoušků skoro odpravil s angažmá v tehdy režimem tolerované kapele Kroky Františka Janečka, spojované s takovými jmény jako Michal David nebo Pavel Horňák. Když pak ale postavil Merlin a krátce po revoluci vyběhl na televizní obrazovky se skladbou „Nevada“, zdálo se být vše odpuštěno. Debutové album, rovněž pojmenované „Nevada“ přineslo vcelku příjemný (i když samozřejmě nijak objevný) hair metal amerického střihu, který se orientoval stejně tak na Guns N`Roses jako na Bon Jovi, přestože už byl tento styl na svém ustupu. Horyna ale v té době už zase zhusta lítal v drogách a kariéra Merlinu nabrala ostrý kurz do pekel. Kapelu se povedlo v plné síle obnovit až v novém tisíciletí a dnes je Dan pochopitelně už jediným původním členem.
Po debutu „Nevada“ a dvojce „Jižní džin“ se Merlin ve studiové podobě vrátil v roce 2009 s odlišně 1znějícím albem „Tibet“, které reflektovalo jak Horynovy letité zkušenosti, tak i jeho náklonnost k buddhismu. Hudebně „Tibet“ rovněž nenavazovalo na první etapu Merlinu, ale spíše se na něm projevovala Horynova láska k Led Zeppelin, Free a podobným kapelám, které míchají hard rock s blues. Nejinak je tomu i u posledního alba „Transmise“ z konce minulého roku. To navíc prohlubuje cestu, kterou před osmi lety „Tibet“ nastoupil. Už se rozhodně nedá počítat s takovými věcmi jako „Pekelní andělé“ (s nestydatým začátkem "Wild Child" od W.A.S.P.), „Pražská královna“ nebo „Nevada“. Merlin dneška je mnohem více přírodnější, zemitější a pro Horynu zajisté niternější.
Texty „Transmise“ totiž jdou ještě více do hloubky, než tomu bylo u „Tibetu“ a v mnoha metaforách se zaobírají Horynovým letitým bojem s pervitinem a následným poznáváním sebe sama, jelikož vítězství nad zničující zváslostí je pro zpěváka největším životním zadostiučiněním. Hudebně pak „Transmise“ ještě více stojí na bluesrockových kytarách a naprosto přirozeném projevu celého tělesa. Tady se nehraje na žádné efekty, na vymoženosti moderního studia. Merlin dneška je proto absolutně nemoderní záležitost, ovšem u Horyny a jeho party se to dá chápat jako deviza.
Deska se nese většinou ve středních tempech, na což hned na začátek posluchače upozorní úvodní „Hráč“, jenž se rozjíždí klidně, velmi klidně, aby sice pak dostal potřebný groove, ovšem ani další věci se nikam nehrnou, ale spíše přemýšlivě proplouvají na tvrdých bluesových podkladech. Možná i kvůli tomu není „Transmise“ deskou na první poslech. Silné momenty skladeb „Tanec nad propastí“, „Závislost“ nebo „Prostě chlap“ vystoupí na povrch až po několikerém zkoumání, kdy člověk přistoupí na Horynovu hru s melodiemi a jeho trochu hrubnoucí hlas.
„Transmise“ je tak dost možná nejméně přístupnou deskou Merlinu, čímž se rozhodně nedá říct, že nejhorší. Přispívá tak do vzácně vyrovnané diskografie tohoto pražského souboru. Nostalgik možná bude s vlhnoucím okem vzpomínat na doby, kdy Horyna bouřil na pódiu s popěvky „chodím sám, prachy mám a času víc než dost...“, ovšem objektivně si je nutné přiznat, že „Transmise“ je jeho důstojné stárnutí.
|
