Velkohubá prohlášení mluví o tom, že ze Švédska přichází nová senzace stylu AOR. Pche, takových řečí člověk denně slýchá dvanáct do tuctu a většinou z toho samozřejmě nic není. V případě Sweet Mary Jane ale může zaujmout už fakt, že se nejedná o další slepenec, se kterým by vyrukovali Frontiers Music, což se v poslední době děje, na úkor kvality hudby, stále častěji. Hráči, kteří tuhle kapelu v roce 2012 postavili na nohy, už mají samozřejmě nějaké zkušenosti z různých (na švédské lokální úrovni hrajících) spolků jako Roulette, L.A.C.K., Anacondah nebo Airborn (zná tyhle kapely tady vůbec někdo…?), ale Sweet Mary Jane se dá v současné době počítat za regulérní kapelu, alespoň to tak vypadá podle propagačních materiálů k jejich debutovému albu „Winter In Paradise“.
Jak už bylo zmíněno, Sweet Mary Jane se specializují na styl AOR, který vždy stavěl na funkčních, nikterak agresivních kytarách, decentně využitých klávesách a ultramelodickém zpěvu. Rock pro dospělé? Spíše rock pro komerční rádia, pro které jsou opravdu chlapácké kapely jen ztěží zkousnutelné a které chtějí svůj nechutně převařený mainstreeamový program občas okořenit něčím jinačím. Právě pro ně by mohli být Sweet Mary Jane sázkou na pravé jméno.
Tahle kapela má totiž všechno, co ke zmíněnému stylu patří (tedy kromě image, ale na tu se dnes už tak nehraje). Všechno, ovšem včetně (i naprosto unikátních) stylových klišé, kterými je „Winter In Paradise“ přošpikována od začátku do konce. Nedá se jí ale na druhou stranu upřít fakt, že co se týče skladatelské potence, jsou na tom Sweet Mary Jane na nadprůměrné úrovni. „Winter In Paradise“ totiž obsahuje velice, velice dobré skladby, které, kdyby se psal, dejme tomu, letopočet 1981, bouraly by hitparády po boku „Eye Of The Tiger“ (Survivor), „Juke Box Hero“ (Foreigner) nebo „Open Arms“ (Journey). Na škodu samozřejmě je, že v roce 2017 prezentují to samé, bez známky jakékoliv progrese, protože zmíněné megahity dnes už přece jen trochu pokryl prach.
Nelze však upřít fakt, že zejména začátek desky, v podobě úvodní trojice „Fire In Your Eyes“, „No Retreat – No Surrender“ a titulní „Winter In Paradise“ je skutečně silný, že by se za něj nemuseli stydět ani Bon Jovi na svých prvních dvou albech. S „Madeleine“ sice laťka trochu padá, zejména díky tomu, že refrén je tak provařený a slyšený milionkrát předtím, že prostě zaujmout může jen stěží, ale děje se tak naštěstí jen na chvíli. Nejpozději od (skoro až odporně veselé) „Carry On“ je ale všechno zase ve správných kolejích a finiš v podobě „Keep The Fire Burning“ a „Don`t Be Too Late“ je opět velmi výrazný.
Na debut je „Winter In Paradise“ docela silná deska. Ale tady je nutné zdvihnout varovný prst, protože se může zdát, že Sweet Mary Jane si své nápady vystříleli právě tady. Většinou to u žánrově zpřízněných kapel tak bývá. Jenže to už je až zbytečné předjímání. Počkáme si tedy na dvojku, to už bude na soudy více prostoru.
|
