Takže Thunder to se svým comebackem myslí vážně. Možná se čekalo, že předchozí album „Wonder Days“ z roku 2015, první po sedmi letech a několika sezónách hibernace, bude výkřikem do tmy, který jen oživí kdysi na britských ostrovech hodně populární jméno, ale oni to ti chlápci chtějí táhnout dál. Asi je samotné překvapil úspěch, jakého deska „Wonder Days“ dosáhla, když se v Anglii umístila na devátém místě žebříčku, což je nejlepší umístění od třetího alba „Behind Closed Doors“ z pětadevadesátého a pak tu bylo bodování i v německých a švýcarských hitparádách, což byla pro Thunder věc mnohá léta nevídaná, neslýchaná…
Úspěch „Wonder Days“ kapelu očividně navnadil a v mnohém posílil. Ona to vůbec nebyla špatná deska, sice jen trochu opakovala postupy z minula, kdy chyběl krůček k sebevykrádání (i když v souvislosti s Thunder netřeba používat taková ohavná slova…), ale kvalita byla rozpoznatelná z každého tónu, z každého licku kytary Lukea Morleyho. A novinka „Rip It Up“ jde ještě dál. Mnohem dál. Jako kdyby Thunder znovu dokázali nalézt své múzy, které je tentokrát políbili silněji než v případě předchozí desky.
Bez přehánění jde v případě „Rip It Up“ o nejlepší desku této kapely za posledních dejme tomu dvacet let, od dob alba „The Thrill Of It All“ (to vyšlo skoro na den přesně dvacet let před novinkou), které nechybí spontánnost, což dokladují i slova zpěváka Dannyho Bowese, který se v jednom z promočních rozhovorů rozpovídal o tom, jak snadno tohle album vznikalo. Dokonce podotkl, že kapela se cítila stejně svobodně jako na konci osmdesátých let, kdy ještě nesvázána neúprosnými smlouvami s vydavatelstvími tvořila svůj výtečný debut „Backstreet Symphony“.
Entuziasmem lze „Rip It Up“ přirovnat právě k této desce, přestože samozřejmě dnes Thunder přece jen zní trochu jinak, když naprosto rezignovali na snahy prorazit v Americe a nablýskané popmetalové pozlátko vyměnili už dávno za gruntovní, bytelný hard rock se silnými vlivy blues. Navíc po stránce skladatelské se Thunder tentokrát skutečně vytáhli, protože se jim povedlo předložit pestrou kolekci, která nepostrádá nic z jejich typického rukopisu a s ním nabízí opravdu silné skladby. Umí být hardrockově výbušní jako v úvodní dvojici skladeb „No One Gets Out Alive“ a titulní „Rip It Up“, ale i až lascivně rozverní ve výborné „She Loves The Cocaine“, kde k naprosto vykřičené atmosféře přispějí ženské vokály.
Velmi silní jsou tentokrát Thunder i v pomalejších kouscích, přestože se nedá očekávat, že by se ještě pokoušeli útočit na hitparádové city jako v případě dávné „Love Walked In“. Bylo by to dnes už trochu neupřímné a proto dnešní balady zní mnohem bluesověji a jsou proto cennější. Mainstreamové ambice sice „Right From The Start“ ukáže, ale na dnešní poměry obsahuje až velký kus muzikanství a prožitek poctivé staré školy, že ji pozornost širšího posluchačstva dozajisté mine. Vrchol alba přichází se strhující „Heartbreak Hurricane“, ve které si Thunder nic nezadají se svými dávnými vzory ze sedmdesátých let.
„Rip It Up“ se tedy velmi povedla a definitivně vrací Thunder znovu do hry. Kapela, které se v minulé dekádě už považovala skoro za odepsanou, když kvalita jejích alba padala až směrem k průměru (samozřejmě nebavíme se o kvalitě hráčské, protože muzikanti byli v Thunder vždy k pohledání dobří), dokázala totiž vydat album, které může konkurovat jejím nejlepším dílům.
|
