O Stefanu Zörnerovi nebylo od chvíle, kdy nazpíval první dvě alba progresivců Lanfear, dlouhá léta nic slyšet. Před třemi lety rozběhl kapelu Strangelet, se kterou vydal jedno velmi dobré album, po kterém přišlo zase ticho po pěšině. S ohledem na to, že do nově založené kapely SpiteFuel se ze Strangelet přesunuli kromě Stefana i kytarista Tobias Eurich a basák Finn Janetzky, celkem asi nepřekvapí, že ten velmi kladný vztah ke škatuli hard and heavy, který prezentovali u Strangelet, si (v ještě o něco ucelenější formě) kluci přinesli do SpiteFuel a otiskli jej v prvotině „Second To None“.
A stejně tak, jako u předchozí štace, je i v podání SpiteFuel tahle variace na osmdesátá (právě v tom je ta větší ucelenost) léta velice životaschopná. Mnohé naznačil loňský singl „Sleeping With Wolves“, který i na aktuálním albu patří mezi nejvýraznější položky – atmosférický vstup v podobě vlčího vytí, až nesmělého vstupu kytary a zpěvu, dle očekávání explodující do tradičně šlapavého motivu a gradující do silné atmosféry, které nechybí nadrzlá páskovitost, příjemně zvonivá kytara, špetka dramatičnosti v instrumentální pasáži i skandovatelná melodičnost. Inu, typický hard rock jako z osmdesátých. Když už se zdá, že by singlovku mohla překonat silně atmosférická a potemněle vláčná „Regret“, přijde ještě větší zvolnění a hodně nevýrazná pasáž, ztrácející tlak, ze které se Spitefuel naštěstí dokáží vrátit do předchozí atmosféry. Že Spitefuel dovedou zarputile kousat předvedou po dramatickém intru v našlapané „Purified“ s šikovně neposednou kytarou a silně nakopávající rytmikou, že se umí dobře vypořádat i s nekomplikovanou rockovou lehkostí se špetkou melodické agresivity předvedou v „Devil`s Darling“, že ze Stefanových hlasivek může kapat jed, předvede v „By My Hand“, že se neztratí ani v houpavě pomalejším a heavíkově zatěžkaném pumpování deklaruje kapela v halekačkové „Whorehouse Symphony“. Vlastně až závěrečná „It Remains Empty Forever“ (i ta však šlape víc než spolehlivě) vás může dostat do stavu, kdy si smířeně řeknete, že tohle všechno už tu bylo. Což na to, že ten odér minulosti je vážně dost silný, není vůbec špatný výsledek..
Srovnání s prvotinu Strangelet se tak nějak přirozeně samo nabízí. Rezultát o „Second To None“ může být víceméně podobný - přirozená, působivá, funkční a lehce adrenalinová deska. Jen ten stupeň zábavnosti (což je nejspíš dané tím, že u Strangelet se hrálo víc na moment překvapení) je o něco málo nižší.
|
