Daniel Gazzoli. Jméno, na které (možná vyjma rodné Itálie) zřejmě asi jen málokdo bude zatím reagovat. Kytarista a skladatel, který má rád osmdesátá léta a hard rock. A jak jinak dát svou lásku k tomuto období najevo, než vydáním vlastního alba, plně reflektujícím tenhle zjevně nevyčerpatelný zdroj. Pod hlavičkou Daniel Gazzoli Project tak na konci loňského roku vyšlo album „Night Hunter“, u kterého promo konstatování tvrdící, že vyvolává typickou atmosféru pro melodický hard rock osmdesátých let, jehož riffy jsou silné, zpěv melodický a občas rozzlobený, rytmika solidně hřmící a to vše vylepšuje mix sborů a kláves, je tak univerzální, že je pochopitelně odpovídající. Jen odvolávání se na ovlivnění soundu Daniel Gazzoli Project kapelami jako Dokken, Ratt, Whitesnake, Bon Jovi, House Of Lords a FM je značně velkohubé a lehce zavádějící.
Souhlasit lze s tím, že Daniel Gazzoli má sice nijak objevné (což nepřekvapí), ale sympatické melodické cítění, takže téměř polovina skladeb oplývá snadno zapamatovatelnými a do uší velmi snadno padajícími refrény. Možná trochu nešťastný je fakt, že tyto silnější skladby Daniel Gazzoli poslal převážně až do druhé poloviny alba, takže posluchače po úvodní velmi chytlavé titulní skladbě (a jednoznačně nejsilnější položce celé kolekce) čeká prokousávání se přes kvalitativně poměrně rozkolísané území, ve kterém silně vylézá na povrch největší neduh desky, totiž neschopnost vygradovat vcelku slibný nápad (zejména syrová „Forged By The Pain“, ale potýkají se s ním i melodicky přitažlivé skladby z druhé poloviny alba) problémem může být i průhledně sladká popěvkovost (jakési A.O.R. bez stylové vzletnosti v „Liar“), hodně těžký zadek (nevýrazná „Self Destruction Blues“ s vydařenou instrumentální pasáží), až tuctová důchodcovská bezzubost („Heartblame“) a v případě jediné pomalé položky ztráta soudnosti, směřující k bezemoční cajdákovosti.
Určitě by partě Daniela Gazzoliho prospěl agresivnější zvuk a odvaha víc zariskovat, pak by potenciálně vydařené skladby jako „Don`t Leave Me Alone“, „Run“ a především „The Beat Of My Heart, (ze které vyčuhující agresivita dokazuje, že ten rockersky dravý šmak Gazzolimu není cizí) mohly mít daleko větší poločas rozpadu. Takhle zní „Night Hunter“ dost usedle, spíš jako sázka na jistotu u stárnoucích rockerů.
I přes to (a nebo právě proto), kdybych měl někdy pořádat fesťák, zaměřený na hard rock osmdesátých let, klidně bych Daniela Gazzoliho pozval coby jednu z kapel, které by mohly předehřívat scénu pro hvězdy. Daniel Gazzoli Project by se svojí muzikou ty největší nedočkavce určitě neodradili, mnohé z nich rozhodně i příjemně naladili, duch osmdesátých let by se na pódium mohl začít nepokrytě vkrádat a přitom by z lesku případných hvězd večera ubrali maximálně jeden nepatrný paprsek. Přesně o tom vypovídá melodicky příjemné, jen trochu skromné, usedlé a ne úplně dokonale dopečené album „Night Hunter“. Ale jednou by z toho projektu něco mohlo být.
|
