Na předchozí desce „A Century In The Curse Of Time“ se těmto Němcům povedl skutečně silný návrat. Dva roky stará deska nabídla posluchačům pohled na celou, vpravdě hodně šílenou diskografii Pyogenesis, kdy se tahle parta od úvodního blasfemického death metalu přestěhovala až do poprockových vod (!) a comebacková „A Century In The Curse Of Time“ nabízela jakýsi kompilát všeho toho, co tahle parta vymyslela. Ano, byla v devadesátých letech kamenována, když ostře uhnula s albem „Unpop“ od metalové linie, ovšem vývoj ukázal, že to bylo dobře.
Minulou dekádu sice Pyogenesis prakticky neexistovali, ale poslední roky jsou jako pokropeni živou vodou. Nejenže si dokázali minulou deskou usmířit někdejší fanoušky a vyšli z toho bez ztráty kytičky, aniž by používali staré deathmetalové zbraně, ale dokázali se i dostat do hitparád, což pro ně byla věc dříve nemyslitelná. A jelikož „A Century In The Curse Of Time“ byla opravdu silná deska, čekalo se, zda si na ní Pyogenesis vystřílí všechny své náboje a napříště už nebudou vařit jen ze stokrát přežvýkaných živin. Jenže oni tihle Pyogenesis, tedy především jejich předák a jediný původní člen Flo V. Schwarz, jsou pěkní vykukové a po čertech talentovaní muzikanti, kteří ukazují, že plodná léta nemusela být ještě nutně jejich nejlepší.
Minulá deska se dočkala řady pochval od odborné kritiky i posluchačské veřejnosti a jak vidno, pro Pyogenesis to byla skutečná voda na mlýn. Protože jakkoliv zněla „A Century In The Curse Of Time“ dobře, novinka „A Kingdom To Dissapear“ zachází ještě dál. Ne že by byla šílenější a míchala dohromady různé styly, jak tomu bylo u Pyogenesis už zvykem, ale je rozhodně ucelenější, přehlednější a nabitá velmi silnými momenty a kompozicemi, které se rozhodně do dějin kapely zapíší zlatým písmem. A vezměme to popořádku, protože tohle album se dá poslouchat krásně na jeden zátah i bez toho, aby se dostavoval neodbytný pocit nudy.
O „A Kingdom Of Disappear“ se dá říct, že je pokračováním minulé desky, ale u Pyogenesis neplatí to, co u jiných kapel, a sice, že se s každou další deskou posouvá o kousek, u těchto Němců se jedná vždy o pořádný mílový krok. Obě alba rozhodně mají společnou stylovou pestrost a proto i otvírák novinky (pokud nepočítáme intro „Sleep Is Good“) „Every Man For Himself… And God Against All“ vystraší mohutným deathovým nástupem, ovšem v refrénu kapela otočila o sto osmdesát stupňů směrem ke stadionovému hard rocku. Podobný vzorec pak Pyogenesis použijí v následující „I Have Seen My Soul“, která má obrovsky silný refrén a v tu chvíli jim snad i odpustíte, že až nápadně moc připomíná „Poison Heart“ od Ramones.
Pak se ale Pyogenesis ponoří do trochu jiných vod. Atmosférická titulní věc zní trochu jako zparchantělí U2 a přes „New Helvetia“ (skvělá akustická věc) zamíří k až neskutečně silné druhé polovině alba, uvozené emočně vypjatou „That`s When Everybody Gets Hurts“, kde si Pyogenesis dokonce pohrávají s tak přetěžkou atmosférou, jakou vládli na svém milníku „Wildhoney“ švédští Tiamat. „We (1848)“ je pak opět rockovější kousek s velmi silným refrénem a k věcem, kde prim hrají roztodivné pocity, se Němci vracejí v „Blaze, My Northern Flame“ (zde zabrousí opět mírně do vod death metalu s maidenovskými kytarovými vyhrávkami), která plynule přejde do strhujícího finále „Everlasting Pain“, třináctiminutové orgasmické bouře, která definitivně odpovídá na otázku, jestli Pyogenesis byli jen blázni a šílenci nebo geniální skladatelé.
Ano, „A Kingdom Of Disappear“ je bezkonkurečně nejvyspělejší nahrávka této čtveřice ze Stuttgartu a tím i nejlepší. Staromilci sice stále budou poukazovat na jejich trojku „Twinaleblood“, ale oproti ní je novinka pestřejší a určitě mnohem dotaženější po stránce songwrittingu. Pyogenesis tak po necelých třiceti letech kariéry vystoupili na svůj další vrchol.
|
