Progová parta Stamina pochází z Itálie, na její muzice byste to ale nepoznali. Čtveřice muzikantů, v jejichž čele stojí skladatel, producent a kytarista Luca Sellitto, čerpá inspiraci z několika evropských spolků, občas tak v neoklasických hudebních vzorcích upomene Stratovarius, jindy asociuje tvorbu německých kapel At Vance nebo Eternity´s End, úplně nejblíže má ale k tvorbě Dánů Royal Hunt, což nakonec italští hudebníci neskrývají a toto známé uskupení zmiňují na prvních místech v seznamu největších oblíbenců (plus jim předskakovali na výročním turné). Podobnost je patrná zejména v nápaditých sborových variacích, celkově ale není možné mluvit o nějaké tupé kopii, naopak je jasné, že italští autoři na své hudební pouti nepotřebují držet za ruku a slavné vzory používají jako ukazatele, které pouze napovídají správný směr.
Nicméně jejich první krůčky na albu „System Of Power“ jsou spíše opatrné, když úvodní položka „Holding On“ spadá maximálně do lehkého nadprůměru a více v ní zaujme pouze líbivě vystavěný sólový part. Druhá skladba s názvem „Must Be Blind“ zvolí jinou taktiku a od hardrockového feelingu předešlé písně přejde k progu, který postupně nabývá na intenzitě s vrcholem v kytarovo-klávesovém souboji ala Dream Theater. Jde o působivý moment, jehož menší přístupnost ale evidentně není hlavním cílem hudebníků, kteří se proto rychle vrátí k melodickým vyhrávkám a obdobně hluboký progres již v budoucím dění nenabídnou, což je možná trochu škoda. O velké věci však ochuzeni nebudeme, naopak následující trojice písní patří k vrcholům díla, když kus „One In a Million“ nabídne neoklasicky honosné a hlavně líbivé vokální linky, případně zakončení rytmického motivu, u kterého si nelze nevzpomenout na výše zmíněný Stratovarius.
„Undergo“ je neméně chytlavou baladou a v kompozici „Love Was Never Ment To Be“ se zatřpytí svižné sloky, refrénová dynamika a až muzikálová hravost sedmdesátkových klávesových variací. Navazující titulka nicméně nedokáže udržet nastolené tempo, když její největší brzdu tvoří nezajímavý chorus. Ve skladbě „Why“ už ale Italové zase chytnou dech a pobaví intrem s hymnicky-filmovou aurou, příjemně zklidněnými slokami i chytlavě stupňovaným refrénem. Opus „Portrait Of Beauty“ pak znamená pozvolný a kvalitativně spíše standardnější dojezd (s tentokrát opravdu silným ozvukem Royal Hunt), čímž vlastně tvoří symbolickou tečku za nikterak strhujícím, ale zajisté životaschopným albem, které si zaslouží pozornost, přičemž se nemusí výlučně jednat pouze o fanoušky výše zmíněných spolků.
|
