Nevermore byli v počátku kariéry velmi aktivní ve vydávání nových nahrávek. Rok po debutové nahrávce vypustili EP „In Memory“, které v podstatě jen pokračovalo ve stylu první desky, ale přineslo jeden z prvních hitů kapely „Matricide“. Půl roku na to, v listopadu 1996, spatřilo světa „The Politics Of Ecstasy“. Zajímavostí je, že EP i tuto desku s kapelou nahrál i kytarista Pat O´Brien, který ale spíše inklinoval k death metalu a ten mu Nevermore nenabízeli. Později se stal členem Monstrosity a dodnes je součástí death metalového kolosu Cannibal Corpse.
„Seven Tongues Of God“ je otvírák, který ještě nenaznačuje nějakou velkou změnu či vývoj oproti debutu. Klasický US power metal s Daneovým expresivním zpěvem. Již je však patrný větší důraz na thrashovost riffů. Ta se ještě více projeví v následné rubanici „This Sacrament“. Kapela si vás seká na malé kousky pěkně důkladně. Začátek desky není tedy nikterak šokující, ale oproti debutu se kapela tak neplazí a vystrkuje růžky. „Next In Line“ je první vrchol desky. Lehce strašidelná atmosféra skladby ihned zaujme. A pak přijde zlom. Poprvé se ozvou (do budoucna pro Nevermore tolik typické) kytary. Loomis totiž čaruje a ukazuje, že k prog metalu nepotřebujete klávesy, Nevermore představují jako progresivně smýšlející kapela. Skladba mění své tempo, chvilku temná, chvilku kytarové hračičkovská. Refrén má navíc dar hitovosti a máme na světě opravdovou klasiku. "Passenger“ ubere tempo, protože se jedná o ryzí baladu. Bohužel v rámci historie kapely nepředstavuje příliš zapamatovatelnou položku.
Titulní osmiminutová skladba nechává progresivní choutky Nevermore vyniknout naplno. Zpočátku pomalá, ale tvrdá věc se postupně rozvíjí a tlakuje náladu až k bodu exploze, aby potom přišel brutální zlom a prostor dostala výtečná instrumentální část. Bicí, baskytara i kytary fungují jak namazaný stroj a předvádí prog metalovou jízdu, jakou by po první desce čekal málokdo. Škoda, že po tak výtečném kousku přijdou na řadu ty nejslabší z celé desky. „Lost“, „The Tiananmen Man“ či „42147“ nepředstavují nic, co by extra strhlo pozornost. Jsou to tvrdé silové „hoblovačky“, kde jde především o řezavé riffy. Prostor dostanou i kvalitní kytarové sóla, ale nemají zdaleka tak velkou sílu jako nejlepší skladby alba.
Jedním z vrcholů (a vlastně tím největším) je závěrečný opus „The Learning“. Stopáž sahá až k šestnácti minutám, ale to jen kvůli skrytému kratičkému bonusu na konci skladby. „The Learning“ má ve skutečnosti „jen“ téměř deset minut. Začátek je klidný a Warrel je doprovázen pouze na kytaru. Když se přidají i ostatní nástroje, začne prog/power/thrashové nebe. Nevermore sypou z rukávu výtečné melodické a harmonické nápady, pořád se něco děje a Loomis ukazuje svou třídu. Závěr je epický a velkolepý. Warrelův hlas zní nejlíp za dosavadní kariéru a ze skladby činí opravdový monument.
„The Politics Of Ecstasy“ posunulo kapelu o velký kus dál. Ať už ve výrazu nebo celkovém stylu. Loomis rozvíjel své hráčské schopnosti a na desce přibylo mnoho prog metalových kudrlinek a postupů. Album obsahuje několik opravdu skvělých skladeb, ale také pár, které jsou spíše do počtu a tak díky nim není „The Politics Of Ecstasy“ úplně vyrovnaná deska. Jednalo se však o nahrávku, která kapele připravila velmi slušnou pozici do dalších let.
|
