Tak zde máme další symfometalový spolek s ženským hrdlem v čele, i když v případě těchto Řeků nejde o úplné nováčky, neboť se na scéně pohybují již od roku 2003. Dnes hodnocený příspěvek je ale teprve druhou řadovkou v metalografii kapely, který přichází dlouhých devět let po debutu „Always Forever“, navíc po krátké pauze a s novou zpěvačkou, takže v tomto ohledu je možné o partě Bare Infinity pořád mluvit jako o čerstvé krvi.
V úvodu je nutné říct, že pokud se řemeslné stránky týká, je vše v naprostém pořádku. Instrumentace šlape na výbornou, pěnice Ida Elena vládne silným a jistým hrdlem, zvuk je rovněž prvotřídní, aby také ne, když se o něj starala rovnou dvojice ostřílených producentů (což je, pravda, trochu neobvyklé) Jacob Hansen a Max Morton, který si i zazpíval v položce „In Desertis“. Problém nastává v rovině emočního přenosu, jenž se u mě jaksi nedostavil. Skladby svojí orchestrální výbušností i sborovou epikou přímo řvou po pozornosti, to by v nich ale musel číhat alespoň zlomek autorské osobitosti. Místo toho nám budou v mysli neustále naskakovat party jako Xandria, Within Temptation a hlavně Nightiwish, které jsou pro Řeky evidentní inspirací číslo 1. Jenže spolků, které jsou ovlivněny finskou legendou, je jako plastových kelímků po skončení festivalu, přičemž pocitová bezútěšnost takového výjevu je rovna mizivé vnitřní integritě hudebního obsahu, který tyto kapely většinou nabízejí.
Připočteme-li k tomu délku nahrávky (šedesát pět minut), stává se poslech na jeden zátah celkem nepříjemným zážitkem. Na druhou stranu při střídmější aplikaci nelze upřít některým songům jistý tah, nejvíce patrně vyniká položka „Orion´s Light“ s epickými motivy, dynamickou stavbou a ojedinělým závanem líbivě klenutých vokálů. Zaujmout může také song „Sands Of Time“, kde ostrým riffům kontrují vláčné symfonie s nápaditým vnesením řeckého strunného nástroje buzuki, dále klipovka „Rase Of Destiny“ s trylkově vypointovaným sólem, nebo baladická kompozice „Robin´s Eyes“ s procítěným zpěvaččiným projevem, kdy je konečně možné mluvit o emotivní a náladotvorné malbě. Škoda, že touto písní album nekončí a dobrý dojem zase spolehlivě umrtví dvojice závěrečných věcí, konkrétně „The Devil´s Call“ a sedmiminutový (!) opus „The Sword The Stone And The Wolf“. Během něj už jsem se vyloženě těšil, až deska skončí, což se mi zase tak často nestává. Tím budiž řečeno vše.
|
