Téměř tři roky po „Dead Heart In A Dead World“ vydali Nevermore desku s názvem „Enemies Of Reality“. Po úspěchu a kvalitě předešlého alba byl velmi těžký úkol na něj navázat. Zatímco v předchozím případě posluchače mohl okouzlit parádní zvuk, tady se stal pravý opak. Deska byla za svůj zvuk velmi kritizována. Produkce se ujal Kelly Gray, který hrál s Queensrӱche a produkoval kapely jako Candlebox, Dokken nebo Boba Riverse. Byl to tedy člověk poměrně vzdálený stylu Nevermore a největší problém jeho produkce vidím v nazvučení kytar, které zní zahuhlaně a nevýrazně. Century Media se dokonce rozhodla v roce 2005 povolat Andyho Snapea aby album remasteroval. Důležitější než zvuk je však samotná hudební náplň.
Titulní „Enemies Of Reality“ je přesně takovou skladbou, jakou můžete od Nevermore očekávat. Tvrdé thrashové riffy, dravost a nosný melodický refrén. Velký hit a velmi reprezentativní song jasně demonstrující, o čem Nevermore jsou. S „Ambivalent“ jako by laťka trochu poklesla. Velmi tvrdá píseň, která však nemá příliš zábavnou sloku ani refrén a pořádně jí nakopnou až brutální death metalové pasáže. Warrel Dane se do growlingu nepouští, ale Jeff Loomis svou kytaru rozhodně nešetří a Nevermore museli být při nahrávání pořádně vzteklí. Celkově je toto album možná tím nejtvrdším, co kapela nahrála a v bookletu se můžete dočíst, že je věnováno Chucku Schuldinerovi z Death.
„Never Purify“ pokračuje na podobné notě a příliš nepřekvapí. Snad jen neutuchající brutalitou a progresivním riffem ve svém středu.
Velmi povedenou položkou desky je potom balada „Tomorow Turned Into Yesterday“, ve které Nevermore ohromují emocemi a melodiemi. Avšak ani zde nechybí tvrdé riffy a divoké sólo.
Rychlost kapela nakopne s další hitovkou „I, Voyager“. Skvělé riffy, skvělé melodie. Kvalita desky však nadále spíše klesá. „Create The Infinity“ je nudná, což je u Nevermore ojedinělý jev. Obyčejná hoblovačka bez výraznějšího momentu. Zajímavější je rozhodně „Who Decides“, která začíná jako další riffová nakládačka, ale vyklube se z ní balada. „Noumenon“ je takřka zbytečný song. Téměř bez bicích. Warrelův hlas je spíše v pozadí a tak může zaujmout jen Loomisova virtuozita. Je to atmosférická skladba, nicméně nic, co by uvízlo v paměti. Závěrečná „Seed Awakening“ je z jiného těsta. Otvírá ji brutální riff a představuje Nevermore, tak jak je máme rádi. Tvrdí, thrashující, ale rovněž progresivní. Takový je závěr desky, která postrádá vyrovnanost.
Na „Enemies Of Reality“ se střídají výborné skladby s těmi slabšími a výsledek pak působí trochu nevyváženě. Samotný zvuk desce uškodil, ale především se kapele nepodařilo napsat tolik skvělých kousků, jako na předchozím albu. Nevermore jsou na „Enemies Of Reality“ agresivnější, někdy koketují až s death metalem. Jsou stručnější, méně progoví. Jedná o velmi dobrou desku, která je však ve stínu té předchozí i nadcházející.
|
