The Real McKenzies jsou už dávno něco jako instituce, jako ostrůvek jistoty v kanadském Vancouveru, jako ostrůvek jistoty na punkových frekvencích. Když se ohlásí, že tahle parta vydá novou desku, je hned jasné jak bude znít. Tady prostě žádné úkroky stranou nehrozí, pokusy o něco jiného, než je zpěvný a řádně rychlý punk rock s všudypřítomnými dudy a náladou skotských vrchovin, by se braly jako zrada na nejvěrnějších. Právě pro své skalní příznivce vydávají tihle Kanaďané desky už více než dvacet let. Bilance je proto úctyhodná, když si člověk uvědomí, že novinka „Two Devils Will Talk“ je už jejich dvanáctý počin. Jenže počet řadovek stejně u téhle kapely nehraje žádnou roli.
Jestliže si člověk uvědomí, že hudba The Real McKenzies se vlastně nevyvíjí (je to podobné jako u zpřízněných Dropkick Murphys), tak jedinou změnou zůstává stále neutěšená persolnální politika kapely. „Two Devils Will Talk“ tak zase představuje nové členy a tentokrát hned tři. Od předchozího alba „Rats In The Burlap“ zmizeli ze sestavy oba kytaristé Mark Borland a Mario Nieva, členem kapely není už ani bubeník Jesse Pinner. To ovšem pro to, jak „Two Devils Will Talk“ zní, není vůbec důležité. Vůdce a jediný průvodní člen Paul McKenzie je stále na svém místě a je to právě on, kdo kapele udává taktovku, rozhoduje o tom, co se bude hrát a tvoří drtivou většinu materiálu.
Pokud tedy v kapele bude on (bez něho si lze existenci The Real McKenzies představit jen velmi těžko), budou znít The Real McKenzies přesně tak, jak zněli na bezejmenném debutu v roce 1995 a jak zní i na své novince. Ta přináší čtrnáctku povětšinou krátkých a úderných věcí, které mají skočný charakter, ostré (klasicky punkové) tempo a v refrénech veselé melodie, které podporuje už tříčlenná dudácká sekce, bez dudů by totiž byla tahle parta sotva poloviční. I v případě novinky se kapele kolem lehce despotického šéfa podařilo nahrát opět poctivou dávku snadno zapamatovatelných melodií, a i když máte pocit, že už jste je někde slyšeli (například v úvodní „Due West“ nebo v „Northwest Passage“), musíte hned na to uznat, že se poslouchají pořád velmi dobře.
Občas neuškodí ani změna tempa, protože Kanaďané si moc dobře uvědomují, jak snadno se dá v jejich stylu sklouznout do monotónnosti. Té se snaží vyhnout co to jde a proto „Sea Farers“ a „Drunkards Lament“ (nejlepší věc desky) jsou skladby o poznání pomalejší, což jim rozhodně neubírá na jejich síle. Ba právě naopak. Když potom kapela zdrsní svůj výraz a nasadí urputnější škrabošku v lehce trapně sprosté „Fuck The Real McKenzies“, maně si vzpomenete třeba na Alkehol (v tom lepším případě) a na chvilku si pomyslíte, jestli už přece jen těmhle chlápkům nedochází nápady.
Ne, tak tomu ale není, protože v případě „Two Devils Will Talks“ nabízí opět svůj velmi slušný standard a svým fandům o důvod víc, proč zase vyrazit na některý z koncertů nadcházejícího turné. Popravdě řečeno, skalním příznivcům se tahle deska prostě nemůže nelíbit. Ovšem stejně tak ani nejzarytější odpůrce kapely nepřesvědčí o tom, že by The Real McKenzies měli nějaké hlubší význam než jen chlastání v některé z irských putyk.
|
