Hrobníci z Floridy jsou zpět s novou deskou, a protože jde o jubilejní metalografický kus, nabídlo se elegantní řešení ocejchovat jej rovnou eponymním titulem. Také coverový motiv z dílny Andrease Marshalla nese prozaické poznávací znaky, z čehož se dá snadno odvodit, že hudební obsah bude prostý jakýchkoli experimentů a vše pojede v dávném old-schoolovém duchu. Tedy přesně takovém, jaký fandové kapely očekávají a chtějí slyšet, progres nechť je přenechán mladším.
Novinka Obituary tak přináší očekávanou smrtící nálož, přesto mi tentokrát přijde o něco vzdušnější a chytlavější (pokud takové výrazy můžeme v souvislosti s death metalem použít), nežli předešlý zářez „Inked In Blood“. Základem takového vnímání je zkrácení hrací doby na třiatřicet minut (oproti minulým padesáti), díky čemuž se člověk po poslechu necítí jako zpráskaný kůň po celodenním vláčení na nepoddajném poli. Jak je totiž dobře známo, pánové nikam nespěchají a nejčastěji své umrlčí tóny prezentují v rytmu středním až doomově táhlém. Dokonce je podezřívám, že pravidelné vložení několika rychlých položek probíhá jen a pouze z nutného důvodu větší variability, čemuž ale zase nenahrává logistické rozložení aktuálního playlistu, kdy dvojice akceleračních vybíječek číhá hned v samotném úvodu, pak už o podobný tempový zápřah nezavadíme. Ať je to, jak chce, z dramaturgického úhlu pohledu jde o velmi podivný tah.
Jinak ovšem ony dva masakry září jako vrcholné položky díla, ať už díky nakažlivým riffům (v případě fláku „Sentence Day“ s punkovým feelingem), sólovým ekvilibristikám páně Andrewse (kdy se obecně dostáváme na heavymetalovou úroveň) a samozřejmě Tardyho chcrchláku, který neztrácí nic ze své originální atraktivity ani v roce 2017. K dalším majstrštykům můžeme zařadit song „End It Now“, kde úvodní kytarové hroudy převálcuje nekompromisní thrashová rolba s opět chutně frázujícím šoférem Tardym. Tohle je jedna z nejlepších věcí, jakou pánové napsali za hodně dlouhou dobu. John se dále blýskne v nátisku „Straight To Hell“, ve kterém své vokální úseky tahá ne z paty, ale snad až ze samotného pekelného lůna.
Zbytek skladeb přináší standardní porci z floridské pitevny, na které je patrné pohodové rozpoložení, jež vládlo při vzniku alba, potažmo při nahrávání v domácím Tardyho studiu (na věrně známé podladěnosti se nic nemění). Občas to sice vypadá, že pánové vzali nějaký starý song a pouze s minimálními úpravami jej znovu hodili na plac, nicméně na to můžeme s trochou velkorysosti nahlížet jako na příjemné nostalgické ohlédnutí, které v rámci jubilejní fošny umožňuje retrospektivní průnik minulostí kapely. Kapely, která stála na počátku deathového žánru a jako taková má plné právo oprašovat původní hudební vzorce a znovu je přinášet na tmu světa.
|
