Na Steel Panther se lze dívat z několika úhlů pohledu, ovšem jako na seriózní kapelu až v poslední řadě. Pokud je někdo bere jako pošahané srandisty, tak je to úplně v pořádku, pokud by někdo v jejich hudbě hledat nějaké umění, bude se pokoušet marně. Když ale odhlédneme od celé komediální stránky věci (která ovšem ke kapele neodmyslitelně patří) a budeme se soustředit na hudbu, zjistíme, že Steel Panther jsou opravdu dobří muzikanti (aby také ne, když kytarista Satchel ještě pod svým občanským jménem Russ Parish exceloval na debutu „War Of Words“ kapely Fight Roba Halforda), ovšem jako skladatelé už tolik zaujmout nemohou.
Jejich debut „Feel The Steel“ sice až tak špatný nebyl, ale laťka kvality po něm šla dolů. S předchozím albem „All You Can Eat“ si kapela sáhla na samotné dno, když už začínala působit jako vyloženě hloupý vtip. Možná za tři roky od předchozí desky dospěla k nějaké sebereflexi, možná je v případě novinky „Lower The Bar“ políbila můza. Jisté však je, že „Lower The Bar“ nezní až tak špatně, jak se po předchozí vyloženě nevydařené desce dalo očekávat. Samozřejmě, s klasikami hairmetalového žánru se Steel Panther nemohou srovnávat ani náhodou, ovšem kdyby jejich novinka vyšla v době tomu zaslíbené, tedy na konci osmdesátých let, byla by to slušná, lehce nadprůměrná deska.
Vlastně je tomu tak i dnes. Steel Panther se nikdy nevydrápou na úroveň Poison nebo Mötley Crüe, ale v nejlepším případě mohou působit jako slušná parta, která umí hrát a sem tam se jim povede složit i nějaká ta dobrá skladba. V Americe pak ještě jako bonus může zapůsobit jejich show sitcomového střihu, která se ale v jiných zemích tak trochu míjí účinkem, protože přece jen co kraj, to jiný druh humoru. Ale v případě „Lower The Bar“ je třeba říct, že pokud minulá deska zastihla Steel Panther v jejich nejslabší hodince, tak teď se jim naopak podařilo složit pravděpodobně nejlepší kolekci své dosavadní kariéry. K „Dr. Feelgood“ nebo „Appetite For Destruction“ samozřejmě mají sakra daleko, ovšem zdá se, že dobré skladby přece jen umí napsat.
Na novince je jich hned několik. Už úvodní „Goin` In The Backdoor“ ukáže, že to se Steel Panther není tak špatné, jak se po minulém albu zdálo. Jenže na desce jsou pak ještě o dost silnější věci. Mezi ně lze určitě řadit houpavě rozvernou „Poontang Boomerang“, jenž zastihuje kapelu v boogie rozpoložení, které se inspiruje u Aerosmith a dále pak svižnou „Pussy Ain`t Free“, disponující na poměry Steel Panther vcelku tvrdým kytarovým riffem, ve kterém jako kdyby se Satchel rozpomínal na svou metalovou minulost. Celá kolekce pak graduje ve svém finále, kdy baladická „Wasted Too Much Time“ využívá ve slokách trochy alternativy devadesátých let (myšleno v harmoniích) a následující „I Got What You Want“ je hymnickým vrcholem celé kolekce. Třešničkou na dortu pak je závěrečná coververze „She`s Tight“ od Cheap Trick, kde si zahostoval sám frontman zmíněné legendy Robin Zander.
Ano, Steel Panther se podařilo překlenou krizové období a zdá se, že dnes jsou při síle. „Lower The Bar“ samozřejmě jejich příznivce uspokojí, ovšem může i přesvědčit některé další, kteří se dodnes na tuhle partu dívali skrz prsty. Klasikou žánru se samozřejmě nestane, ale v době, kdy už klasici své desky prakticky nevydávají (Poison, Cinderella, Mötley Crüe) nebo zní už odlišněji (Warrant) může vyhladovělého fanouška vcelku zasytit. Sice ne pořádným steakem, ale i tak...
|
