Přestože Hypnos rozhodně nepatří mezi nejčilejší kapely, Bronislav Kovařík alias Bruno si na nedostatek aktivity v poslední době nemůže stěžovat. Při výčtu jeho aktivit, které zahrnují vydání vlastní biografie a zejména comeback legendárního Krabathoru, se nová deska Hypnos příliš nedala očekávat. Přece jen Hypnos kromě první dvojice desek (debut „In Blood We Trust“ a dvojka „The Revenge Ride“ vyšly pouze rok po sobě a nutno dodat, že obě alba byla vysoce kvalitní) se do vydávání novinek nikdy příliš nehnal a reaktivita Krabathoru spíše napovídala tomu, že tomu nebude jinak. Jenže Bruno překvapil a bez většího humbuku je novinka „The Whitecrow“ na trhu.
Jak to bude s Krabathorem dál, to je otázka, na kterou neznají odpověď asi ani sami členové. Před lety se skoro zaklínali tím, že už nikdy nevstoupí na pódia, jenže po masivním úspěchu jejich koncertu na Brutal Assaultu je možnái všechno jinak. Ovšem v tuto chvíli je rovněž stejně důležité zjištění, že Hypnos může fungovat dál i mimo Krabathor, aniž by si obě kapely lezly do zelí a vzájemně si konkurovaly. To je totiž jasné poselství „The Whitecrow“, protože tahle deska nůžky mezi Hypnos a Krabathorem rozevírá ještě více, než tomu bylo dosud. Starý detah metal, přesně tak jak jej prezentují Krabathor, má sice Bruno stále ještě v krvi a z tvorby Hypnos jen tak nezmizí, ovšem stále častěji se do ní vkrádají jiné elementy z jiných hudebních odvětví. Vždyť, když by měl člověk srovnávat aktuální „The Whitecrow“ a krabathorovský debut „Only Our Death Is Welcome“, je to jako kdyby nahlížel do úplně jiného světa. Vlastně rozdíl je i mezi novinkou a ranými alby samotných Hypnos.
Hypnos si totiž na novince mnohem více pohrávají s atmosférou jako takovou a od úvodního „bylo, nebylo...“, což je mluvené intro „Prologue“, které má na svědomí Paul Speckmann (Master, ex-Krabathor) je jasné, že bezprecedentní deathmetalová jízda se odkládá ad acta. To potvrdí i druhé intro, akustická instrumentálka „Towards Humanity“, která nepřipravuje živnou půdu pro deathmetalový vpád, ale pro titulní věc, která sice starými smrtonošskými okovy zachřestí, ovšem ukazuje i novou tvář kapely, která se nebojí heavymetalové melodiky ani blackmetalové temnoty. Apropos, black metal. Ten je ze současné tváře Hypnos cítit asi nejvíce a to zejména ve skladbách, jako je zmíněná titulní „The Whitecrow“ a pak rozhodně „The Gift Of Hope“ a „About Trust/The Anathomy Of Empathy“, kde Hypnos zní jako pravověrná norská parta. Především druhá jmenovaná skladba svou atmosférou připomene například Satyricon či Behemoth. Na opačném pólu pak stojí bezmála osmiminutová „Too Dark To Shine/Too Young To Die“ s hostujícím vokalistou Skunym ze Sad Harmony, jenž svým čistým zpěvem dává Brunovým kompozicím jiným rozměr.
Ovšem klasická tvář Hypnos rozhodně nezemřela, ani nehibernuje. Jako jasnou připomínku minulosti lze vnímat typické deathmetalové věci „One Flesh One Blood“ či „Der Mordschlag“. Zde nová kytarová dvojice Canni a Vlasa (oba dříve Six Degrees Of Separation) hrají naprosto věrně stylu jak klasických Hypnos, tak i bývalému působišti Bruna a bubeníka Pegase. A právě ve spojení těchto dvou poloh, doplněné o náladová místa tvořená akustickými nástoji, spočívá současná tvář Hypnos.
„The Whitecrow“ bude možná pro fanoušky hůře stravitelnou věcí. Další „Lies“ (samozřejmě od Krabathoru) nebo „The Revenge Ride“ se snad ani nečekala, stejně jako to, že by „The Whitecrow“ měla psát deathmetalové dějiny, ovšem příznivce zcela jistě uspokojí. Chce více poslechů, trochu hůř se do ní proniká, ale po bližším seznámení rozhodně nabídne zajímavá místa, leckterá z nich Brunem dosud nenavštívená.
|
