Mat Sinner je hudebník, který se na rock-metalové scéně pohybuje již drahnou dobu, jako skladatel působí či působil v mnoha kapelách a projektech, a právě to nemusí být vždy ku prospěchu věci. Tak plodný autor se dříve nebo později začne opakovat, což sám Mat v rozhovorech (sympaticky) přiznává, když tvrdí, že už ani není v jeho mentálních schopnostech evidovat, který riff přesně kdy napsal. Jak ale z takového kruhu ven? Jedním z řešení je oprostit se od touhy vymýšlet cokoli alespoň trochu originálního, uvolnit se a tvořit jen a pouze pro radost. Pak se můžou roky zkušeností adekvátně zúročit a nakonec vyústit v nadmíru pohodové dílo. Tedy přesně takové, jakým je novinka Matovy domovské party Sinner.
K té si ostatně Sinner dle mého soudu v poslední době odskakuje právě z toho důvodu, aby se odpoutal od metalové vřavy (zejména) svého nejslavnějšího dítka Primal Fear a zase si na chvíli hezky old-schoolově zarockoval. Zpravidla u toho vyjadřuje silnou inklinaci k poetice amerického venkova, kdy nám při poslechu automaticky naskakují obrázky harlejů, svobodně se projíždějících nekonečnými prériemi, případně zakouřených barů, kde v parném letním odpoledni líně vyhrává bluesující kytara. Na Sinnerově novince s přesně sedícím obalem i názvem tato asociační pohoda věrně koresponduje s hudebním obsahem, přičemž tentokrát víceméně chybí pro dřívější desky typické halekačky typu „Born To Rock“ a vše je příjemně nevtíravé, odpočinkové a hlavně nadmíru poslechové.
Není sice možné tvrdit, že by Sinner prošel nějakou magickou transformací a najednou začal zářit ve svých slabších disciplínách, kterými jsou chytlavé refrény nebo pestrá autorská rozmanitost, jenže na desce „Tequila Suicide“ hudební tóny oplývají takovou přirozeností a organickou propojeností, že na nějaké kritické rýpance zkrátka není prostor. Působilo by to jako stěžovaní si nad tím, proč na krásně rozkvetlé jarní louce chybí tulipány a růže (ty zde navíc jsou, na obalu). Tady nikdo nechce vyhrát cenu za nejlépe vyšlechtěnou odrůdu, pouze předkládá to nejlepší z mnohaleté praxe, a to s náležitou vášní a neutuchajícím zanícením. Např. hned první song „Go Down Fighting“ okamžitě vyrukuje se svižnou rock´n´rollovou rytmikou, které dynamicky kontrují zklidněné sloky (tento prvek je ostatně na novince velmi častou skladatelskou strategií). Chorus sice nepatří mezi nějaké pamětihodné kusy, dojem z písně nicméně nekazí a v souladu s výše napsaným puzzlovitě zapadá do pohodového módu skladby.
Následná titulka patří mezi vrcholné momenty nahrávky, když sice zpočátku „vystraší“ ostrým groovy riffem, brzy se však vrátí k lehké svěžesti, kterou ještě podpoří další ze zásadních kladů novinky, mezi něž patří variabilně rozvrstvené sólové party či velmi časté melodické vyhrávky. Ty je zkrátka radost poslouchat, stejně jako další zářné položky díla, v čele s bluesrockovým opusem „Dying On A Broken Heart“, jež disponuje jasnou hitovou aurou, potažmo folkově načichlým flákem „Battle Hill“ s opět hravě přitažlivým sólováním nebo libě klenutým bridgem. Zpěv jde vůbec Sinnerovi náramně od hlasivek, jeho vokální linky většinou dopuje šmrnc a hravost, což jsou zkrátka pro kvalitu alba zásadní elementy, jakmile se od nich byť jen trochu upustí, křivka zábavy začne rapidně upadat (viz trio přece jenom tuctovějších kusů „Dragons“, „Why“ a „Loud & Clear"). Na výsledku to ale moc nemění a naopak jistojistě platí, že když vložíte Sinnerovu novinku do přehrávače, můžete očekávat osvěžující nadílku svobodomyslné muziky. A to není vůbec málo.
|
