Brněnská parta Tezaura loni přišla s EP „Heartcore“, které zaujme už svým názvem, jenž celkem přesně vyjadřuje hudební záběr kapely. Základní esencí je zde totiž hra na pocity a vytváření náladotvorných obrazů, kdy do většinou pozvolně tažených rytmů vstupují úsečné kytarové riffy a nad tím jako magická královna vládne zpěvačka Lori se svým emočně-altovým projevem. K tomu připočtěme příjemné hrátky s elektronikou nebo obecný emo-gotický feeling a ve výsledku zde máme čest s nadmíru osobitou kapelou, což je vždy ta správná cesta k úspěchu. Nicméně při důkladnějším „vhledu“ do tvorby Tezaury se přece jenom vyloupne několik zásadnějších faktorů, které na její hudební pouti zatím představují sice nevelkou, ale přece jenom znatelnou překážku.
Menší zádrhel pro někoho může ostatně znamenat už nutnost vnitřního naladění na podobnou muziku, zde je potřeba klidné rozpoložení a zároveň ochota přizpůsobit se postupnému odlupování hudebních kvítků, jejichž líbivost se ukazuje nejprve neochotně, když ale konečně proniknou do vašich uší (srdcí), vznikne pevné a dlouhodobé pouto. Pokud tedy někdo hledá halasně podbízivou muziku, není zde na správné adrese, což ovšem není problém kapely. Ten nastává v momentě, kdy si uvědomíme, že se každý z pěti épíčkových songů odvíjí podle značně jednostranného mustru, z něhož nenacházejí východisko zejména výše zmíněné úsečné riffy. Jejich krátké metalcorové průniky mají za účel pocitové vyostření jemných syntetických tanečků, což se s úspěchem daří, platí to však v rámci jednotlivých skladeb, z pohledu celé nahrávky je tato snaha až příliš průhledně schématická.
Druhým zásekem může být postupem času stále sílící nevzrušivost slyšeného materiálu, kdy se v neustálém cílení na tvorbu atmosféry postupně vytrácí dynamická svůdnost písní. Chtělo by to jednak větší podíl přímočaré chytlavosti, jednak pořádný kopanec, který by pročistil hudební tóny a připravil půdu pro další várku náladotvorných maleb, asi jako když do pohody letních dnů náhle zasáhne prudká průtrž mračen, nejlépe doprovázena zlověstnou bouřkou. Na ploše devatenáctiminutové nahrávky je to v pohodě snesitelné, v případě dlouhohrající desky už bych si tak jistý nebyl. Přitom potenciál dřímá v Brňácích nemalý, jak jsem již naznačil, velmi si užívám elektronické prvky, kterých by mohlo být klidně ještě víc, a pokud se hudebně atmosférických nuancí týká, z těch stojí za vypíchnutí např. metronomicky odťukané sloky v položce "Queen of Hearts", variované "techno" zpěvy ve druhé polovině skladby "In The Clouds", nebo něžný klávesový přechod, jenž vyústí ve vzdušný refrén písně "Prize for the Winner". Pochvalu zaslouží také zvuk ze Studií Babylon, potažmo art-work od Aégis Illustration. Jak říkám, náběh na cosi mimořádného je zde velmi slušný, nicméně u tohoto náznaku prozatím víceméně zůstává. Brňáci v mém hledáčku ovšem zůstávají a zcela upřímně můžu říct, že se již nyní těším na to, s čím vyrukují na příštím počinu.
|
