Jestli kytarista Ron „Bumblefoot“ Thal opustil Guns N`Roses dobrovolně nebo prostě musel uvolnit místo vracejícímu se Slashovi, je dnes už úplně jedno. Rozhodně celá situace dopadla pro všechny zúčastněné více než dobře. Guns N`Roses se vrátil jeden z jejích symbolů a jeden z tvůrců někdejšího monstrózního úspěchu, a kapela se opět prodrala na vrchol světové rockové hudby. Sám Bumblefoot má čas jak na svou kariéru, tak především na svůj projekt Art Of Anarchy, který v roce 2011 postavil na nohy mimo jiné s basistou Disturbed Johnem Moyerem. Start neměli jednoduchý, protože do svých řad angažovali zpěváka Scotta Weilanda (ex-Stone Temple Pilots, Velvet Revolver), který sice nazpíval debutovou desku, ovšem ještě před tím, než jej definitivně sežrala jeho drogová závislost, stihl Art Of Anarchy opustit. V tisku pak označoval celý projekt za podvod, čímž si rozhodně Art Of Anarchy nevydobyli renomé solidní kapely.
Debutová deska však nebyla vůbec špatná, když představovala s nadhledem zahraný hard rock, kterému nechyběla špetka moderní alternativy, grungeové pachutě devadesátých let a samozřejmě frajerského losangeleského street rocku. Navíc, na rozdíl od rozličných kapel, které se pohybují na stejném dvorku, nezněli Art Of Anarchy jako umělý prefabrikát dělaný na zakázku, nebo jen pro vidinu snadného výdělku, prostě použít a zahodit. Takoví opravdu Art Of Anarchy nebyli a proto jim člověk odpustil i mediální přestřelku mezi Weilandem a zbytkem kapely. Narozdíl od roku 2015, kdy debut vyšel, je dnes situace naprosto jiná. Weiland kapelu promptně opustil, načež do sebe vpálil „zlatou“ a uzavřel tím veškeré spekulace o možném dalším pokračování.
Brzy na to Art Of Anarchy oznámili náhradu, která nemohla být překvapivější. Scott Stapp. Velice problematický floutek z multiplatinových post-grungeových zázraků Creed (ze kterých po rozchodu se Stappem a angažování Mylese Kennedyho vznikli Alter Bridge), další nenapravitelný feťák v řadě a člověk, který na sebe v poslední době spíše než uměleckými výkony strhával pozornost podivnými prohlášeními, které neměly daleko k možné cestě do blázince. Stapp sice tvrdí, že se už dal dohromady, ale věřte feťákovi… Důvěryhodnost Art Of Anarchy opět poklesla až někam k bodu mrazu.
Jenže lámat hůl nad kapelou by bylo velice předčasné a rozhodně nesprávné. Přestože se od spojení silné instrumentální čtveřice a vyšinutého zpěváka moc nečekalo, výsledek v podobě desetiskladbové kolekce „The Madness“ je ve své podstatě skvělý a už po několika posleších převyšuje svého bezejmenného předchůdce, jenž byl už i tak velice dobrý. Že by tedy spojení Bumblefoota, Moyera a bratrů Vottových se Stappem fungovalo? Zdá se, že ano. První, co praští do uší, je totiž Stappův chlapácký hlas, z něhož zmizela jistá ukňouranost z dob Creed a také samotný sound kapely, který se za dva roky od debutu více pročistil a nasměroval se ke svižnějšímu rockovému pojetí se skoro až hitovým potenciálem. Ano, stále je patrná alternativní patina, ale ta už ustupuje do pozadí ve prospěch ostrého rock n`rollu, který hoši z Los Angeles mají vyloženě v krvi.
Možná by se mohlo spekulovat o tom, jak by „The Madness“ vypadala, kdyby jí nazpíval opět Weiland, ovšem to je asi zbytečné, protože Stapp, navzdory prvotní nedůvěře, odvedl velice dobrou práci a jeho hlas k Bumblefootovým ostrým laufům pasuje nad očekávání dobře. Navíc dokáže skladbám dát hitovější křídla a to především ústřední dvojici „The Madness“ a „Changed Man“, což jsou bezpochyby skladby, na které kapela při propagaci desky vsadí nejvíce.
Ovšem nejsou to jen ony, které z novinky stojí za poslech. „The Madness“ je vzrušující poslouchat od samotného začátku v podobě „Echo Of A Scream“, která stojí na hladovém Bumblefootově riffu, který skladbu žene i přes silný refrén. Dalšími sázkami na jistotu jsou stadionovým potenciálem ošetřené „1.000 Degrees“ a „No Surrender“, jenž ukazují, že Art Of Anarchy se v roce 2017 nacházejí ve velmi dobrém rozpoložení. Jediné, co tak desce lze vytknout, je její trochu slabší konec, kdy dvě závěrečné věci „Dancing With The Devil“ a „Afterburn“ působí už spíše jako nastavovaná kaše, a přestože se nejedná o nějaký kvalitativní sešup, jejich absence by albu neublížila.
Art Of Anarchy na „The Madness“ nemuseli vstávat z mrtvých, ale přesto zní jako pokropeni živou vodou. Kámen, který je táhl ke dnu, prostředníctvím sporů s Weilandem, je nadobro odhozen a na novince je úleva slyšet. Deska vyznívá pozitivním dojmem a možná, že i tak tahle parta hledí do budoucnosti.
|
