Je sice pravda, že švédské powermetláky Dragonland bere hodně lidí vážně až od jejich čtvrté řadovky „Astronomy“. První tři studiovky totiž nesou značně odlišný autorský otisk, kdy hudebníci teprve hledali pevné tvůrčí ukotvení, přičemž jim to oproti jiným kapelám zkrátka trvalo o něco déle. Je ovšem také pravda, že jakkoli byla prozatím muzika kompozičně „rozháraná“, už tehdy sem tam probleskla skladatelská zručnost Švédů a na každém z první trojice alb nalezneme skladby, jež je možné označit za power-speedmetalové skvosty. A právě ty se staly hlavním důvodem pro zkompletování Dragonlandské metalografie na těchto webových stránkách.
Vše začalo ve druhé polovině roku 1999, kdy kapelu založil kytarista Nicklas Magnusson a zpěvák Jonas Heidgert. Po čase se přidali další členové a již v lednu bylo stvořeno demo „Storming Across Heaven“, na které v květnu následujícího roku navázal debutový příspěvek „The Battle Of The Ivory Plains“, jenž byl zároveň první kapitolou fantaskní trilogie „The Dragonland Chronicles“ (která pokračovala na druhé desce, ovšem zakončena byla až na páté studiovce „Under The Grey Banner“). Zde se již vedle Heidgerta (jenž na prvních dvou albech zastal i bicí) objevují další zásadní členové, tedy klávesák Elias Holmlid a kytarista Olof Mörck, kteří to s kapelou táhnou do dnešních dnů.
Období kolem přelomu milénia znamenalo bohatý žánrový rozkvět, vycházela nepřekonatelná a navždy kultovní díla, a právě tímto renesančním časem se nechali autoři Dragonlandu na prvních třech nahrávkách zásadně ovlivnit (přestože většina z nich se před příchodem do tohoto spolku zabývala melodickým death metalem). Jak však bylo naznačeno, pevnou půdu pod nohama našli až na fošně „Astronomy“, která se odklonila od power-speedové podstaty a do tvorby kapely vnesla jednak epicky spektakulární, jednak progresivní prvky. Hledání této polohy je sice patrné již na úvodních příspěvcích Dragonlandu, třecích ploch je ale příliš mnoho, což se neobešlo „bez obětí“, jak dokazuje několik kompozičně ne zrovna povedených skladeb. Na prvním albu to nejvíce odnesla položka „The Orcish March“, která má odsekané končetiny chytlavosti a působí jako pokus skladatelských adolescentů, jimž k plné vyzrálosti chybí pořádný kus cesty. Podobně je na tom i song „Graveheart“, do jehož slušného základu se vklínily těžko pochopitelné adynamické tvary, které významně narušují celkovou stavbu. Zbytek písní je na tom naštěstí o něco lépe.
I tak ale některé z nich spadají do nijak vzrušivého průměru, na čemž se mimochodem výrazně podepsal bídný sound z dílny Andy LaRocqua, jenž je sice známý ze svého působení u King Diamonda, pozici zvukového producenta na prvotině Dragonlandu ale moc nezvládl. Deska zní sterilně a metalově nedůrazně, takže kdyby ji (potichu) pouštěli v domově důchodců, nikoho by to zřejmě zvlášť nepohoršilo. Nemalá hlasitost je zde vůbec dvojnásob důležitá, abychom byli schopni alespoň trochu vychytat kompoziční chuťovky. Žádný fanoušek power-speedu by kupříkladu neměl dožít bez poslechu fláku „Storming Across Heaven“, jenž patří mezi mimořádně nakažlivé žánrovky s nezbytnou ozdobou klávesových pentliček, výtečným refrénem a celkově dravým rytmickým tahem (když už tahle parta šlápne do pedálů, tak pořádně!), který je ještě parádně vygradován v samotném závěru.
Tuto perlu mimochodem uvádí neméně zdařilé intro "Dragondawn" s nenápadným, ale o to účinnějším symfonickým stupňováním, stejně jako jasným ozvukem Tolkienovy poetiky (a to těsně před tím, než začal celý svět dýchat filmovou trilogií Pán prstenů, Švédy tedy nelze obvinit z umělého navezení se na tuto náhle vzniklou pop-kulturní vlnu).
Zmínit je nutné i druhou rychlovku „World´s End“ s především výtečnými slokovými linkami, nicméně i zde je patrný jistý instrumentálně-kompoziční maglajz, sice ne tak silně, jako ve výše zmíněných položkách, ale přece. Něčemu takovému se podařilo vyhnout v baladické písni „A Last Farewell“ (s hostující pěnicí Ingmarie Juliusson, jež se od té doby neobjevila na žádném jiném díle), u které sice překvapí brzké umístění v playlistu (metalová smršť ještě nestihne pořádně vypuknout a už nastoupí pomalé tóny), nicméně jímavě tklivé vokální linky všechno plně vynahrazují. No a pak zde máme nadmíru povedenou předělávku Mozartovy klasiky „Rondo Alla Turca“ (ano, když už nějaký cover, tak napříč žánry), osobně si užívám i několikanásobné neoklasické sólo v titulním songu.
Z uvedených řádků je patrné, že prvotina Dragonlandu může šmakovat pouze ortodoxním fandům power-speedu, ostatním nemá co nabídnout. Zmínku si nicméně plně zaslouží, už jen z toho důvodu, že na hudební scénu přivedla Jonase Heidgerta, jehož hrdlo disponuje jedním z nejlákavějších a nejosobitějších žánrových zabarvení. A to se samozřejmě nemůže obejít bez pozornosti ostatních umělců, kteří Jonasův dar využívají pro své projekty (např. nové metalové opery Aldaria nebo Ancestral Dawn). Zkrátka kde tento zpěvák účinkuje, tam zdobí. A debut Dragonlandu není výjimkou.
|
