Evergrey, hudební varianta instantní deprese v tom nejlepším balení. Kapela, která vznikla v roce 1995 ve švédském Gothenburgu a ačkoli její kariéra rozhodně nebyla přímočará a její sestava stabilní, zásobuje své fanoušky kvalitními a osobitými alby už přes dvacet let. Bylo to někdy v roce 2006, kdy objevovat novou muziku bylo podstatně větší umění, než v dnešní době, kdy jsem poprvé slyšela skladbu „Monday Morning Apocalypse“ a ačkoli byla mnohem agresivnější a temnější než všechno, co jsem v té době poslouchala, atmosféra téhle kapely mě okamžitě dostala. A přestože už dobrou dekádu okupují můj přehrávač pravidelně, jejich kouzlo na mě působí pořád stejně silně. Pojďme si tedy společně udělat malou exkurzi do jejich historie.
Lídr kapely a jediný zbylý originální člen Tom Englund založil kapelu ve svých dvaadvaceti letech. Předtím působil jako kytarista v deathmetalové kapele Caedes, která v roce 1992 vydala demo a dokonce dosáhla na smlouvu s nahrávací společností, ale stihla se rozpadnout ještě před nahráním prvního alba. Tom vysvětluje, že název Evergrey měl hodně co dělat s tím, v jaké životní situaci se většina členů nově zformované kapely v té době nacházela a kterou označil za takovou „šedou zónu“. Kytarista se odstěhoval z domova ve svých sedmnácti a dlouhou dobu měl velké problémy sehnat peníze na bydlení a jídlo, což dokonce došlo až k bizarní situaci, kdy byl zatčen poté, co se v obchodě pokusil ukrást balíček špaget. V roce 1996 kapela nahrála první demo, na kterém za mikrofonem stál Jens Floren. Demo obsahovalo tři skladby, které se následně objevily i na debutovém albu: „Closed Eyes“ (což byla úplně první skladba, kterou kdy Evergrey napsali), „To Hope Is to Fear“ a „Shadowed“. Dlouhá léta zapomenuté demo mimochodem bylo pro fanoušky k dostání v rámci limitované pre-order edice alba „Glorious Collision“ v roce 2011.
Nedlouho poté se Tom, který v té době pracoval v hudebninách, potkal s Andym LaRocquem, který mu nejen nabídl svoje studio pro nahrání alba, ale také rovnou zprostředkoval i smlouvu s nahrávací společností Gothenburg Noiseworks, které demo sám poslal. Podle Tomových slov neměla kapela vůbec možnost zkusit materiál rozeslat i někam jinam a byli tenkrát dostatečně hloupí na to, aby podepsali hned první nabídku, která jim přistála na stole. V roce 1996 začalo nahrávání alba v Los Angered Studios v Gothenburgu (ačkoli nakonec hotový produkt spatřil světlo světa až o dva roky později), jenže dva měsíce před jeho začátkem kapelu opustil zpěvák, který byl původně najatý jen na nazpívání dema a hned, jak se ukázalo, že kapela bude trochu profesionálnější záležitostí, vycouval. A tak byl Tom, který sám sebe považoval pouze za kytaristu a nikdy předtím nezpíval, donucen postavit se i za mikrofon. Během dvou měsíců se tedy musel naučit pracovat s hlasem, s čímž mu největší měrou pomohla tenkrát ještě přítelkyně, zkušená zpěvačka Carina Kjellberg, která se později měla stát Carinou Englund.
Celý tenhle sled událostí tak vlastně náhodou vedl k tomu, že byl objeven jeden z nejosobitějších vokálů na scéně. Což je ostatně moc dobře slyšet už na „The Dark Discovery“. Ačkoli je zde Tomův hlas hodně syrový a jeho projev není úplně suverénní, jeho expresivita byla už tehdy dechberoucí a myslím si, že Evergrey by byli úplně jiná (a mnohem méně zajímavá) kapela, kdyby za mikrofonem stál kdokoli jiný. Každopádně doporučuji ke shlédnutí bonusový materiál z DVD „A Night to Remember“, kde můžete nahlédnout do nahrávacího procesu debutového alba a sami se přesvědčit, jaký boj Tom sváděl s refrénem skladby „When the River Calls“.
Debutové album bylo věrné svému názvu a skutečně rovnou učinilo z Evergrey „temný objev“. Ačkoli podle Tomových slov kapela ve studiu vlastně neměla moc tušení, co přesně dělá, podařilo se jim hned zkraje vytvořit osobitou hudbu, která se ostře vyhrazovala proti typickému zvuku tehdejší gothenburské scény. A i přesto, že vlastně tehdejší sestava neměla s tou budoucí společného skoro nic (nejdéle vydržel bubeník Patrick Carlsson, který odešel až po čtvrtém albu „Recreation Day“), „The Dark Discovery“ položilo základní kameny prakticky všemu, co je pro kapelu typické dodnes. Má velmi temnou a tíživě depresivní atmosféru a většina textů se zabývá smrtí, což bylo (jako ostatně velká část Tomových textů) inspirováno vlastními prožitky. V té době on a jeho přítelkyně ztratili hodně blízkých lidí kvůli rakovině. Tom si hned na prvním albu uvědomil, že psát texty o rytířích a dracích skutečně není pro něj a jediný způsob, jak se jako textař realizovat, je pravdivě popisovat vlastní pocity a zážitky. A tuhle upřímnost fanoušci kapely oceňují dodnes. Ve skladbě „December 26th“ se také poprvé objevuje tema únosů mimozemšťany, které bude ještě v budoucnu hrát pro kapelu velkou roli.
Pevné základy jsou zde položeny i hudebně. Během přípravy tohoto seriálu jsem si uvědomila, že debut je jediné album Evergrey, které neposlouchám pravidelně a poté, co jsem se do něj ponořila, popravdě nechápu, proč tomu tak bylo. Možná je to právě ta syrovost a „nasranost“, co z něj dělá upřímnou a uvěřitelnou hudební zpověď, která je zároveň skladatelsky i muzikantsky překvapivě vyzrálá. Najdeme zde všechny typické Evergrey prvky – ostré tvrdší skladby jako úvodní „Blackened Dawn“, zmíněná „December 26th“ nebo „Shadowed“, ale také procítěné, pomalé záležitosti, často vyšperkované o akustické prvky jako „As Light Is Our Darkness“, závěrečná náladová „To Hope Is to Fear“ nebo můj vůbec nejoblíbenější kousek z alba „For Every Tear That Falls“. Poslední zmiňovaná vlastně začala další tradici – o ženský hlas se v ní postarala budoucí paní Englundová. Když už jsme u těch hostů, ve skladbě „Closed Eyes“ si na kytaru zahrál producent alba Andy LaRocque a v „When the River Calls“ zase Mattias Eklundh, velmi aktivní švédský kytarista, pravděpodobně nejznámější ze své kapely Freak Kitchen.
Evegrey podle mého názoru nikdy nevydali vyloženě slabé album a zpětně je vlastně dost překvapivé, že jejich debut promluvil tak jasně, co se hudebního směřování týče a díky tomu se i dnes poslouchá parádně. Ačkoli je produkce trochu „špinavá“ a vokály oproti zbytku hudby dost utopené, v tomhle případě je to oboje spíše ku prospěchu věci. Funguje nejen atmosféra, ale i jednotlivé skladby. Nikdo tenkrát nemohl hádat, jak ikonickou se kapela kolem toho excentrického deprimovaného podivína s extra dlouhými vlasy v budoucnu stane, ale „The Dark Discovery“ bylo jasným signálem, že se tu možná budou dít velké věci. Možná by bylo rozumnější se v rámci seriálu u prvního alba držet s hodnocením trochu při zemi, ale nějak mi to nevyšlo. Oprášení debutu jedné z mých nejoblíbenějších kapel se totiž nečekaně stalo velice osvěžující záležitostí a to samo o sobě indikuje, že deska nabízí trvanlivou kvalitu. A to, že už následující „Solitude Dominance Tragedy“, které vyšlo hned o rok později, je ještě o kus lepší, je vlastně ve výsledku docela příjemný problém, se kterým se ráda nějak poperu.
|
