Když italští thrasheři Reapter vydali v roce 2010 vlastními silami svoje první album „M.I.N.D.“, sáhli po něm za tři roky Buil2Kill Records a vydali jej znova. Fakt, že thrash metalu doba přála, samozřejmě na tento krok mohla mít vliv, nicméně Reapter nejsou natolik ortodoxní vyznavači žánru, aby tohle byl jediný důvod reedice. Způsob, jakým nechali úderný thrashový základ kontaminovat melodickými šlahounky heavy-power metalu i drobounkou špetkou přemýšlivosti (ne, i když se Reapter k pojmu prog hlásí, nechci jej užít, protože Reapter se nepouští do žádných složitostí), byl natolik chytlavý a přitom přirozený, že Reapter měli potenciál snadno oslovit příznivce obou táborů. A na svém druhém albu „Cymatics“ Římané (tentokrát už pod křídly Relapse Records) pokračují tam, kde se se svým „M.I.N.D.“ zastavili.
Stále je to ta melodická a lehce umírněná, přesto dostatečně energická a živočišná forma optimistického thrash metalu, ve které hrají prim sekané riffy (byť jediná změna v sestavě je na postu kytary, kde Emanueleho Ferrazzu nahradil Daniele Bulzoni, ve výrazu kapely se tahle zásadní položka nemění), na poměry žánru nijak přehnaně agresivní projev zpěváka Claudia Arduiniho, který sem tam zkouší vystopovat Jamese Hetfielda, a šikovnost v melodickém kroužení. A je dobře, že tyhle zbraně Reapter mají, protože když vsadí na stylově běžnější přímočarou údernost, najednou jsou - přes veškerou instrumentální zručnost - zcela obyčejní, tak jako třeba ve skladbě „Life And Horror“. Tohle je přímo hmatatelná ukázka toho, že tam, kde by to jiní dokázali urvat silou, jsou Reapter díky své smířlivosti celkem snadno porazitelní. Jejich největší síla tkví v atmosféře, vrcholem které je „Behind The Mask“, zpočátku poetická, skromná a až hladivá, která se pochopitelně postupně začne vyhrocovat, zvyšuje se intenzita a agresivita (a zároveň i melodičnost a hravost, která se projeví v povedeném kytarovém sólu), aby se v závěru zklidnila do úvodní působivé vláčnosti. Druhým elementem, který spolehlivě vytáhne Reapter z davu jsou tolik zmiňované hrátky s melodiemi – zkuste zejména až rozvernou „The Alchemist“, ta lehkost, uvolněnost a harmonie, nasycená spoustou energie, vrcholící až v primitivně halekacím refrénu a postavená na častých, pozornost přitahujících, změnách, je velice svěží.
Třetím základním kamenem je pak instrumentální zručnost, Reapter se rádi pouští do kytarových hrátek a o tom, že jsou nápadité a zábavné nejlíp vypovídá fakt, že na závěr zařazená instrumentálka „Omega Revolution“ se stane povedeným vyvrcholením desky (a v tomto případě by to koketování s pojmem prog bylo na místě) a neztratí nic z předchozí jiskřivosti.
Má to sílu, má to energii, má to přitažlivost. Reapter si udrželi velmi dobrou formu i na svém druhém albu.
|
