Přestože se The Obsessed řadí mezi legendy doom metalu, je z dnešního pohledu hodně diskutabilní, jestli tahle kapela doom metal vůbec kdy hrála. Přikloňme se snad jen k názoru, že The Obsessed se prezentovali na přelomu osmdesátých a devadesátých let americkou formou zatěžkaného hard rocku, který samozřejmě čerpal ze sabbathovských tradic, ovšem mnohem blíž měl ke garážové špinavosti a zhulenecké atmosféře než například k tvorbě takových kapel jako Candlemass a později Paradise Lost nebo Cathedral. Nelze kapele ale upřít, že svou specifickou hudbou se dostala mezi kultovní formace a jméno jejich frontmana Scotta „Wino“ Weinricha se řadí k těm průkopnickým.
Kariéra The Obsessed se dělí na tři části. První z nich trvala šest let (v letech 1980 - 1986), za tu dobu kapela vypustila do světa jen pár demosnímků, aby se pak Wino přidal k rozjetějším a stylově příbuzným Saint Vitus, kteří mu (poté, co s nimi vydal tři desky) pomohli vzkřísit jméno jeho původní kapely. Zaštítěn nálepkou tehdejšího člena Saint Vitus vydal Weinrich s The Obsessed bezejmennou debutovou desku a brzy poté, co s ní slavil úspěch, dal Saint Vitus vale. The Obsessed pak působili až do poloviny devadesátých let, kdy se vypracovali na jednu z nejkultovnějších formací té doby (uvědomme si, že doba metalu tehdy vůbec nepřála) a vydali další dvě desky. V roce 1995 ale bylo po všem a Wino se šel věnovat vlastnímu projektu (jako kdyby The Obsessed jeho projekt nebyl, že jo…) Spirit Caravan a poté pronikl i do pater metalové extraligy, když jej Dave Grohl (Foo Fighters, ex-Nirvana) přizval k natáčení svého projektu Probot, kde si podávali ruku takové osobnosti jako Lemmy Kilmister, Cronos (Venom), King Diamond, Max Cavalera nebo Tom G. Warrior (ex-Celtic Frost).
A loni znovu vrátil Wino do hry The Obsessed. S novými spoluhráči a s údajně i novou sílou a inspirací. „Tohle je ta nejlíp znějící deska, na které jsem kdy dělal,“ prohlašoval sebevědomě Weinrich před tím, než „Sacred“ vyšlo. Jenže v doom metalu, nebo stoner rocku, chcete-li, se na nějakou čistotu zvuku nikdy moc nehrálo. A u The Obsessed šlo vždycky spíše o špínu, halucinogenost. Ta je samozřejmě přítomna i na „Sacred“, ačkoliv jistý bahenní odér a marihuanový kouř, provázející raná léta jejich kariéry, je už pryč. Zbyla jen hudba a na tu Wino v tomto případě sází nejvíc. Už není žádným zapáleným mladíkem, ale hotovým umělcem a ze „Sacred“ je to také slyšet.
Album hudebně staví na všech atributech dávné tvorby The Obsessed. Hned jako první (a možná jediná skutečná) doommetalová věc „Sodden Jackal“ nemůže ani v nejmenším popřít inspiraci u Black Sabbath, někdy ovšem ne z dob debutu, ale z období nejbrutálnější osbourneovské paranoie „Sabotage“. Jenže u těch Sabbathů, jak člověk znalý poměrů u The Obsessed ví, jistě nezůstane. Wino ani tentokrát nesází pouze na zmučená tempa a úporné táhlé riffy, ale deska je o to pestřejší, když v punkově nakopnutých „Punk Crusher“ (ha!) nebo „Haywire“ kapela nahodí obrátky a jede v ostrém tempu celou skladbu.
Stejně důležité jsou ale pro „Sacred“ i skladby, které čerpají z klasického hard rocku. Těch je na „Sacred“ asi nejvíce ze všech dosavadních desek The Obsessed. Wino totiž jako kytarista dozrál. A i když stavět jej do jedné lajny s Pagem, Hendrixem či Blackmorem by bylo trochu hloupé, jeho sólování v „It`s Only Money“ nebo poryvy v „Razor Wire“ si nezadají s výše zmíněnými mistry. Navíc i v pravděpodobně nejlepší věci kolekce „Perserverance Of Futility“ předvádí precizní kytarovou práci, kdy jede spíše na efekt, než na počet tónů za vteřinu.
Nečekaný comeback se The Obsessed tedy povedl. Spokojeni budou jak staří fanoušci, kterým Wino a jeho parta nabízí opět kus své svébytné muziky, aniž by popírali své kořeny, ale spokojeni mohou být i ti, kteří kapelu teprve budou objevovat. Pro letošní jaro dost poctivá nálož hard rocku.
|
