Následovník debutového alba, který dostal název „Solitude Dominance Tragedy“, byl nahrán mezi únorem a dubnem roku 1999 a světlo světa spatřil v květnu téhož roku pod hlavičkou švýcarské nahrávací společnosti Hall of Sermon. Hned zkraje přišla změna sestavy, když odešel klávesák Will Chandra a poprvé a naposled v historii byla z Evergrey čtyřčlenná kapela. Situace kolem line-upu byla v té době vůbec komplikovaná. Klávesy na albu sice nahrál Zachary Stephens, ale ten nikdy nebyl oficiální součástí sestavy. Následující turné na podporu desky s kapelou za klapkami odehrál Sven Karlsson ze Soilwork, který vydržel dva roky a objevil se na následujícím albu „In Search of Truth“. Stejně tak se už na evropském turné neobjevil basák Daniel Nojd a nahradil ho Michael Håkansson, který v kapele zůstal až do roku 2006.
Tom Englund považuje „Solitude Dominance Tragedy“ za své nejoblíbenější album a to především proto, že je podle něj první skutečnou a ucelenou deskou, kterou nahráli. Kapela už měla formuli, věděli přesně, co chtějí ve studiu dělat a čeho chtějí dosáhnout. A je pravdou, že posun od debutu je výrazný, ačkoli jsou zároveň rozvíjeny všechny prvky, kterými se Evergrey vymezili už na prvním albu. A ono vymezení je celkově o to výraznější, že kapela byla součástí obrovsky silné gothenburské scény. Evergrey se ale vzepřeli v té době tak populárnímu trendu podobně znějících kapel a přišli s něčím úplně odlišným. Tom říká, že to rozhodně nebyla vědomá volba nebo nějaký kalkul, spíše naprosto přirozený výsledek toho, že neměli deathového vokalistu a ačkoli i on si bral inspiraci z extrémnějších žánrů, zároveň byl vždy fanouškem kapel jako Europe nebo Def Leppard. A Evergrey měli být vždy především o různorodosti vlivů a svobodě v komponování.
Nejslyšitelnější posun je rozhodně v Tomově vokálu. Je poznat, že na něm od prvního alba zapracoval a byl si jako zpěvák jistější. Je to právě Tomův hlas, co velké množství fanoušků tolik oceňuje. A to ne pro jeho techniku nebo rozsah (ostatně, o tom se ani tak moc mluvit nedá), ale především pro jedinečný styl a uvěřitelnost, s jakou podává své emocionální texty. Všechnu tu bolest a utrpení mu prostě věříte a to dělá z poslechu Evergrey skutečný depresivní zážitek. Tom o svém stylu říká, že texty vypráví skutečný příběh, kterému on sám věří. A že přece není těžké přesvědčit lidi, aby věřili něčemu, co je pravda. To, že se z něj postupem času stal zpěvák, považuje za největší úspěch své kariéry. Ještě během tohoto alba spíš říkal lidem, že hraje na kytaru... no a taky trochu zpívá. Nejdéle na následujícím „In Search of Truth“ to ale začal cítit obráceně. Ironií pak je, že se podle vlastních slov o hlas nikdy nestaral a jeho warm up před koncerty vypadá tak, že si dá pivo a zapálí si cigaretu.
Jednoznačný posun je znát i v produkci alba. Tím se sice vytratila syrovost z první nahrávky, ale v celkovém kontextu tenhle čistý zvuk sluší kapele mnohem víc. Myslím, že není potřeba zmiňovat, že stejně jako všechny ostatní položky v diskografii není ani tohle album na první poslech. Je potřeba dát čas tomu, aby člověk vstřebal všechny nálady a hudební vlivy, kterých je tu mnohem víc, než na předchůdci. Je to právě druhé album, které jasně a napevno definovalo tvář Evergrey – temně progressivní hudba s příměsí power metalu, gothickými prvky a vlivy z klasické hudby. Díky tomu je nám zde opět předložena široká paleta skladeb, z nichž některé obsahují hned několik stylů a nálad naráz a nepotřebují k tomu ani přehnaně dlouhou stopáž. Zároveň to ale všechno mnohem lépe drží pohromadě, což jen potvrzuje Tomova slova o tom, že tentokrát už kapela přesně věděla, co dělá.
Album začíná relativně přímočarou a tvrdou „Solitude Within“, ale je to druhá skladba v pořadí „Nosferatu“, která se i po tolika letech pořád řadí k tomu nejlepšímu, co kdy kapela nahrála. A to především díky dramatickému refrénu, úžasným klávesovým partům a mrazivým sborům, které trochu ironicky nahrál Mercury Choir – švédský katolický sbor. Album je znovu velmi silné jako celek (jediná skladba, která mě baví o něco míň je „Damnation“), ale zároveň má vedle už jmenovaných hned několik vrcholů, které je potřeba zmínit. „The Shocking Truth“, která se textově znovu vrací k tematu únosů mimozemšťany, má díky klávesám, pomalému tempu a mluveným částem naprosto dechberoucí atmosféru a Tom ji s odstupem považuje za svoji vůbec neoblíbenější skladbu. Podobnou atmosféru vlastně nabízí i „She Speaks to the Dead“. Kdybych ale čistě subjektivně měla vybrat dva úplné favority, prvním z nich by určitě byla „Words Mean Nothing“, která nastavila hodně vysokou laťku všem následujícím baladám. Je to moment alba, kde je to zoufalství a deprese nejkoncentrovanější a díky skoro něžnému hudebnímu podkladu naplno vyniká Tomův hlasový výraz a skvělý text. Navíc kapela ve skladbě použila skutečnou harfu a housle. Mým druhým oblíbencem je pak závěrečná „The Corey Curse“, v rámci diskografie vlastně docela zapomenutá a opomíjená skladba. Dle mého ale dost neprávem, především pro tu úžasnou napjatou atmosféru, kterou se jí daří vystavět.
Evergrey druhým albem dokázali, že se s nimi rozhodně bude muset na scéně počítat a následující evropské turné pak jejich pozici jenom potvrdilo. Není náhodou, že následující „In Search of Truth“ už vyšlo u InsideOut a konečně přineslo kapele velká prodejní čísla a zároveň začalo jejich hudebně nejúspěšnější období. „Solitude Dominance Tragedy“ bylo poslední deskou pro kytaristu Dana Bronella a basáka Daniela Nojda, což nás posouvá o krok blíže k tomu, co považuji za klasickou a nesilnější sestavu kapely. Následovalo dvouleté čekání, během kterého kapela nabrala nové členy a připravila své první koncepční album...
„Can you feel the cold
The chill around your neck
Dare I touch your skin
And wake you up again
In the light of the moon
I begin to sow the seeds
My seduction
My dominance
Your tragedy“
|
