The Vicious Head Society jsou dílem irského multiinstrumentalisty Grahama Keanea. Postaral se o vokály, kytary i bicí. S dalšími nástroji mu vypomohli hosté a někteří z nich mají opravdu zvučná jména - Wilmer Waarbroek, Derek Sherinan, Nahuel Ramos, Pat Byrne, Klemen Markelj, Kevin Talley a Nathan Pickering. Tihle muzikanti budou známí především fanouškům progresivního rocku či metalu a právě tomuto žánru se Graham Keane věnuje. Jeho progresivní metal nyní jako by nasál snad všechny dosud existující kapely z tohoto stylu.
Začátek „The Sycophants“ obstarají vesmírně znějící klávesy, aby se skladba přelomila do toho nejklasičtějšího prog metalu, jaký si dovedete představit. Grahamův zpěv je na poslech příjemný, avšak pži poslechu celé desky budete chvíli co chvíli dumat, koho vám zrovna připomíná tahle či jiná melodie. Druhá půle úvodní skladby patří skvostné instrumentální pasáži, při které prog metalový fanoušek bude slintat blahem. S „Abject Tomorrow“ do uší udeří pořádně zostřené kytarové riffy a následné sólo přinese atmosféru jak ze starších desek Opeth. Od těchto velikánů The Vicious Head Society hodně čerpá, chvílemi to bohužel vypadá, jako by Graham chtěl být Opeth. Refrén skladby je krásně melodický a patří k vrcholům desky. Ale opět připomene někoho jiného, tentokrát Dream Theater nebo dokonce i Kamelot. Poté přichází první ukázka growlingu a skladba se ponoří do prog/death metalových vod. Atmosféra se tu opravdu vyvedla, jen kdyby tu bylo více osobitosti...
„Downfall“ začíná jak kousek od Ayreon. Podobné klávesy, kytary, prostě všechno. Vesmírná story jak od Arjena.
„Agenda“ potvrzuje zálibu The Vicious Head Society v dlouhých skladbách. Většina se pohybuje nad osmi minutami, zde se dostane stopáž nad hranici deseti minut. Závěrečná „Analogue Spectre“ má minut dokonce osmnáct. Nemůžu říct, že by tu chyběla podmanivá atmosféra, ale vcelku nic velkolepého se tu neděje.
Celkově mi přijde, že Graham chtěl udělat velké a bombastické album, ale zůstal někde v půlce cesty. A sakra chlape, přes sedmdesát minut? To jako vážně? Prog metal je zpravidla o dlouhých kompozicích a rozsáhlých příbězích, ale každý není Arjen Lucassen, aby dokázal natočit dlouhé a přitom po celou dobu zábavné album.
Příběh desky je klasické dystopické sci-fi z budoucnosti, kde lidé nosí implantáty a díky nim v podstatě přišli o základní city. Jednomu z nich se implantát porouchá a dotyčný pak nachází cestu k citům a svému lidství. Deska je tedy o emocích. Sám Graham tvrdí, že je pro něj „Abject Tomorrow“ velmi emotivní album. Pro mě osobně tu právě ale více emocí chybí a tím je kvalita deska srážena dolů.
Na „Abject Tomorrow“ najdete všechny možné podoby progresivního metalu i rocku. Je to pestrá deska. Skvěle zahraná, velmi dobře vyprodukovaná. Díky své délce zní ale roztahaně, navíc z každé minuty tryská inspirace někým jiným. Chybí tu něco vlastního nebo něco, co by strhlo. A především ve mně deska nezanechala vůbec nic. Hudebně je velmi kvalitní, ale pocitově se jedná o zklamání. Zarytí fanoušci progu, ať určitě vyzkouší, o zásadní desku žánru se však rozhodně nejedná.
|
