Jsou dnes Cloven Hoof ještě regulérní kapelou nebo je lze počítat už jen za sdružení doprovodných muzikantů jediného původního člena kapely, basisty Lee Paynea, který pod její značkou působí už od roku 1979? Paynovi očividně chutná comeback, který si pod jménem Cloven Hoof odbyl v druhé polovině minulého desetiletí, ovšem na dalších postech v kapele nezůstal od minulé desky „Resist Or Serve“ takřka kámen na kameni. Změna proběhla i na postu nejviditelnějším, tedy u mikrofonu, kde Joea Whelana vystřídal Američan George Call, který je dodnes činný v další pamětnické kapele Banshee. A tato změna Cloven Hoof rozhodně prospěla.
Revitalizace sestavy možná není jediné, co se v této kapele změnilo. Cloven Hoof jsou sice pevně ukotveni u svých kořenů v první polovině osmdesátých let, kdy patřili k pozdním kapelám Nové vlny britského heavy metalu, ale jistý progres (takový ten v mezích zákona...) vypozorovat lze. Tím, že byli tou pozdní kapelou, je řečeno skoro vše a zdůvodněno i to, proč nikdy neměli úspěch, přestože jejich bezejmenný debut z roku 1984 nebyl až tak úplně špatný, stejně jako o čtyři roky mladší „Dominator“. Jenže Cloven Hoof tenkrát naprosto prošvihli dobu a jejich silácká show někde na pomezí Venom, Kiss a Manowar už nefungovala. Hudebně byla tahle parta vždy ryzí heavy metal, který vzešel z dělnického prostředí velkých britských průmyslových čtvrtí. A proto dnes možná působí jako artefakt doby, od kterého každý ví, co čekat.
I novinka „Who Mourns For The Morning Star?“ zní, jako kdyby byla vystřižená z čítanky Nové vlny britského heavy metalu. Posun od minulé „Resist Or Serve“ je ale znát trochu ve zvuku a zejména ve zpěvu, když Call je o třídu lepší zpěvák než Whelan a využívá svých bohatých zkušeností, které sbírá už od přelomu milénia. Disponuje silným hlasem, který se pohybuje někde na pomezí Geoffa Tatea (ex-Queensrÿche), Roba Halforda (Judas Priest) možná ještě tak Mikea DiMea (ex-Riot) a tím skladby Cloven Hoof tlačí do nadprůměru.
Ony jistě velký zázrak nejsou, ale tentokrát je jim nutné přiznat, že se nesnaží hnít na začátku osmdesátých let a přestože postupy v nich obsažené lze považovat za archaické, došlo k posunu a deska už nezní tak zastydle, skoro až zasmrádle, někde v roce 1984. Album má tři vrcholy, které lze rovněž považovat za výsostné skladby dnešních Cloven Hoof a kterými kapela hází svým souputníkům rukavici. Jedná se o otevírací „Star Rider“, která hned zpočátku ukáže, zač je toho loket a že Call je pro kapelu velkou posilou. Jeho hlas pak řeže v dalším vrcholu „Time To Burn“, která disponuje tak mocným kytarovým atakem, že si řeknete, co by asi za takovou věc dali dnešní Iron Maiden. Těm je nejvíce podobná závěrečná a možná úplně nejlepší věc desky „Bannockburn“, což je epičtěji pojatá věc, která ukazuje další tvář kapely. Skladba se rozvíjí od jemných akustických kytar, inspirovaných podobně laděnými chvilkami Rainbow (ano, třeba „Rainbow Eyes“) až po kataklysmickou bouři, kde dominuje opět výtečný Call. Zbytek skladeb se tak trochu krčí pod zmíněnými třemi vrcholy. Ovšem jako jejich jasný protipól lze jmenovat úděsnou „Go Tell The Spartans“, kde harmonie působí rušivě a místy až falešně. Zbytečný přehmat.
Cloven Hoof se tedy s novým albem dostávají na rozcestí. Začíná se jim totiž dařit unikat z letité skořápky a možná mají nakročeno k nové cestě, která je nálepky NWOBHM kapely může zbavit a dát jim univerzální nálepku „heavy metal“. S „Who Mourns For TheMorning Star?“ jsou na počátku tohoto procesu. Chce to ale dotáhnout jej do konce.
|
