Není příliš mnoho tak osobitých kapel, jakými jsou američtí Novembers Doom. Tihle death/doomoví veteráni to válí už od roku 1989 (tehdy ještě pod názvem Laceration.) Pravda, od počátku jejich existence s nimi vydržel už jen zpěvák Paul Kuhr. Ten je však jedním z hlavních poznávacích prvků Novembers Doom. Paul disponuje jedním z nejlepších „kanálů“ (rozuměj brutálním growlem) na scéně a navíc je přitom úžasně srozumitelný, přičemž growl prokládá svým čistým zpěvem. Není sice žádný top pěvec, ale jeho barva hlasu je velmi příjemná a osobitá.
Nová deska „Hamartia“ je pro kapelu desátou v pořadí a otvírá ji démonická „The Devil´s Light“. Tahle pecka vás přiková k reproduktorům. Zde se pomyslné váhy překlopí na stranu death metalu. Paul growluje brilantně a zaujmou parádní a variabilní bicí. Novembers Doom nejsou žádní rychlíci, vše dohánějí hutností a důrazem. Navzdory tvrdosti je úvodní skladba i velice melodická a tak hrozí, že si ji zamilujete už na první poslech. „Plague Bird“ je zcela typickou věcí pro tuto kapelu. Střední tempo, hutné riffy a střídání Paulova growlu a čistého zpěvu. Navíc melodika písně ve vás vzbuzuje pocit, že tohle je přesně to, co jste od této skupiny chtěli. Čistý death/doom metal v celé své kráse. A přesně ve stejném duchu pokračuje album dál. „Ghost“ je plná čistého zpěvu a styl, jakým Paul přednáší text, je bravurní. Emoce tu jsou takřka hmatatelné. Novembers Doom jsou písničkáři a melodikou si tykají i s folkem. Zde je to zcela evidentní. „Ever After“ nabídne větší dramatičnost a divočejší riffy. Poprvé (ale ne naposled) na albu zazní hlas Paulovy dcery Rhiannon.
Novembers Doom vždy mají na deskách akustickou skladbu, obvykle umístěnou uprostřed alba, aktuálně je jí titulní skladba, ktrou žene dopředu klavír a Paulovo vyprávění. Akustická kytara se přidá vzápětí a tesklivá melodie vás očaruje. Škoda že na světě stále ještě není akustická deska, kterou měla kapela v plánu.
A po jemném výrazu musí přijít něco drsného. Krátká a úderná „Apostasy“ je death metalový nářez. Konečně je zpátky i growling, se kterým na albu kapela trochu šetří. Mým osobním favoritem desky je pak „Miasma“. Vokálně fantastická věc, kde opět uslyšíte Rhiannon a můžete si všimnout různých vokálních detailů, jako je například Paulův šepot. Rovněž po hudební stránce se jedná o skvost. Kytary jsou pestré, vynalézavé a nechybí ani parádní sólo. „Zephyr“ zabrnká na extrémnější notu a zde si můžete naplno vychutnat Paulův sytý growl. Zcela srozumitelný a lahůdkový. Refrén je melodický a zcela v duchu klasických Novembers Doom. Většinou jsou poslední skladby u této kapely ty nejdelší. A nyní je to „Borderline“, která přesáhne devět minut. Velmi klidná a příjemná věc na poslech. Doom metalová pohoda a důkaz vyspělého skladatelského umu.
„Harmartia“ je deskou, na které kapela potvrdila, že v tomto stylu patří k absolutně nejlepším. Album nepřináší nic moc nového, ale je plné skvělé hudby a detailů, které budete objevovat postupně a „Hamartia“ je deskou na mnoho a mnoho poslechů. Novembers Doom ovládají své řemeslo mistrně a opravdu si nepamatuji, kdy naposledy jsem se u death/doom metalové desky takhle bavil.
|
