Brothers Of Metal. Název, ze kterého se dá vyčíst leccos. Na jedné straně stojí nenápaditost autorů, jdoucí ruku v ruce s podbízivým patosem, na druhé lze přece jenom ocenit otevřenost, se kterou v tomto případě osm (!) švédských hudebníků odkrývá karty. Když okázalost, tak se vším všudy, včetně jména kapely, názvů skladeb a samozřejmě veškeré lyriky, která je metalovým sentimentem (brzkou senilitou?) vyloženě slepena. Chvílemi máte pocit, že vám z repráků vyleze samotný Odin, nicméně komu se to nelíbí, může jít kdykoli o kapelu dál. A pravda je, že hudba Švédů není špatná, zároveň je v ní ale přítomno několik rozporuplných skutečností, které nedovolí užít si jejich tvorbu naplno.
Nejprve ke kladům. Řemeslně je vše v pořádku, včetně zvukové produkce, instrumentace nebo vokálního přednesu, o který se stará rovnou trojice zpěváků (viz okázalost). Joakim Eriksson si dává velmi pěkné duety s pěnicí Ylvou Eriksson (kterou ovšem pánové názvem Brothers Of Metal malinko ignorují), do nichž jim občas polo-harshově zahrozí Mats Nilsson. Nikdo z těchto lidí – stejně jako zbytku osazenstva – se dříve nepředstavil v nějaké známé kapele (někteří jsou dokonce úplní novicové), na jejich výkonech to ale nepoznáme, vše je profesionální a precizní. Pokud se kompozičních kvalit týká, i v tomto ohledu jsou švédští skladatelé schopni přijít s nadmíru pěknými momenty, melodiemi a vokálními pasážemi, které jsou automaticky poslechové a „sluníčkově“ vstřícné. Čímž se ovšem dostáváme k odvrácené tváři této kapely, jež vrhá na výše popsané klady celkem nevábný stín.
Pod vnějším pozlátkem jsou totiž téměř k nenalezení jakékoli známky osobitosti, což by mohl být záměr, pokud by šlo o čistě parodickou rovinu, kterou této kapele někteří posluchači přisuzují. K takovému pojetí je ale zapotřebí promyšlený a na první pohled čitelný koncept, nikoli pouze odlehčený tón oficiálních údajů na facebookové stránce a jinak už nic jiného. Samotná hudba je totiž prosta jakýchkoli satirických odstínů, autoři naopak nepokrytě a hlavně zcela "seriózně" opisují od slavnějších kolegů, kdy už ve druhé skladbě „Son Of Odin“ dostáváme odvar spolků jako Manowar, Majesty nebo Hammerfall, v následující titulce (s ojedinělým speedovým zápřahem) je pak evidentní snaha vyvézt se na popularitě krajanů Twilight Force (refrénová část je víceméně čirou kopií). Kus „Defenders Of Valhalla“ rámují keltské motivy ala Dropkick Murphys, song „Siblings Of Metal“ zase mává na pozdrav veselým Němcům Freedom Call. A pokud zrovna nejsou patrné inspirační vzorce, některé momenty vyznívají, jako by je vygeneroval pomyslný metalový automat, který náhodně chrlí jedno hudebně-pěvecké klišé za druhým („Gods Of War“, „Fire Blood And Steel“...). Když pak do hry vstoupí protivně vyřvávaný chorus, začne se zážitek rovnat bodu mrazu („Tyr“). Album je navíc neúměrně dlouhé, úplně nejhorší je ale podvědomý pocit neupřímnosti slyšených tónů….
Přestože zde figuruje několik slušných skladeb, které jsou téměř prosty výše zmíněných záporů (např. úvodní pohodovka „The Death Of The God Of Light“, ostřejší palba s moc pěkným refrénem „Sleipnir“ či pozvolně táhlé hymny "Yggdrasil" a „We Believe In Metal“), já Švédům jejich v každé sekundě proklamovanou metalovou oddanost zkrátka nevěřím. Vše je příliš kašírované a povrchní, asi jako když se dáte do řeči s pohlednou dívkou, ale brzy zjistíte, že se za vrstvami drahého make-upu skrývá nepříliš zajímavá osoba, která afektovaně papouškuje přejaté názory, aniž by zanechala jakýkoli hlubší dojem. Na krátké povyražení to není špatné, pak je ale dobré vzít nohy na ramena a rychle zmizet za jinýma.
|
