Mark Sweeney a Michael Voss rozehráli již počtvrté partii s hvězdnými jmény hudební scény a pro své posluchače připravili další kolo kvízové hry na poznávání jejich aktuálních spolupracovníků v projektu Wolfpakk. O čtvrtém albu „Wolves Reign“ lze jedním dechem říci, že je ve své podstatě stejné, jako všechny tři předchozí díly, stejně tak, že je úplně jiné, jako kterýkoliv z dosud vydaných kousků. Logika tohoto rozporu je jednoduchá – Sweeney s Vossem se drží tradičních vzorců melodického hard rocku (byť těch odstínů je na aktuálním albu zase celá řada), ale tím, že na prakticky každé písni (v rámci celé diskografie Wolfpakk) se podílí jiný zpěvák a kytarista, a sem tam i basák s bubeníkem, je jasné, že i při opakovaném vstupování do téhle řeky se Wolfpakk prostě opakovat nemohou.
Tak jako v kolech minulých se na seznamu hostí najdou jména víc než blyštivá, stejně jako jména těch, kteří o posty na vrcholu vydatně (a zpravidla úspěšně) usilují. Wolfpakk tak znovu potvrzují, že pozvánky na tuhle hudební párty se neodmítají, stejně jako skutečnost, že čich na rockové hity, chytlavé melodie a silné melodické nápady mají leadeři projektu silně v krvi, stejně jako fakt, že i přes velký zástup účinkujících dokáží zachovat nahrávku dokonale soudržnou. Je těžké rozsoudit, jestli je to náhoda, že ty nejsilnější kousky interpretují právě ti, kteří by mohli na své hrudi mít nejvíc hard rockových metálů, anebo zda je to právě jejich zkušenost, vyzrálost a umění, které postrčí některé skladby na albový piedestal. V případě „Wolves Reign“ je to především melodicky silně chytlavá a energická „Falling“, kterou byste bez mrknutí oka klidně zařadili do klasického repertoáru Clause Lessmanna (ex-Bonfire), tak dokonale mu tahle šlapavka sedí, nemluvě o velmi jiskřivé vokální spolupráci s domovským duem M+M (tento bod je třeba zmínit prakticky u každé skladby) i vynikajícím kytarovém sólu Tima Somerse (Delain), titulní „Wolves Reign“, představující tu nejtemnější stránku Wolfpakk, jejíž zatěžkaný hutný riff, pomalejší tempo, pochmurná nálada, až výhružný motiv a pochopitelně excelentní příspěvek nejen křiklouna Tonyho Harnella, ale i krotitelů strun George Lynche a Wolkera Krawczaka, má neskutečně podmanivou atmosféru, výpravně rozsáhlá „Mother Earth“, postavená bez velkých gest na dramatickém klávesovém motivu a dokonalém projevu v životní formě zpívajícího Ronnieho Atkinse (Pretty Maids), jejíž opět temnou stránku ještě zahušťuje sladký vokál Simone Christinat (ex-Elis, Legenda Aurea) a možná nejpřekvapivější kousek kolekce, rozjuchaná (ano, smíškovství Freedom Call z téhle melodie kouká na sto mil) „No Remorse“s pohodovým Oliverem Hartmannem. Tak, jak je u Wolfpakk dobrým zvykem, opět se vyhýbají hluchým místům (s lehce povytaženým obočím to platí i pro přímočarou šlapavě nekomplikovanou skandovačku „Inside To Animal Mind“) a celá jedenáctka šlape bez jakéhokoliv zaváhání.
V minulém kole jsem tvrdil, že si nedokážu představit, co lepšího by Voss se Sweeneym ještě mohli vymyslet a koho dalšího pozvat, aby se posunuli dál. „Wolves Reign“, které je oproti předchozí desce o něco čitelnější a odhadnutelnější, tuto skutečnost potvrdilo – Wolfpakk se svým opět výborně zpracovaným nápadem už nepřekvapí, to ale neznamená, že by nemohli přinést další víc než chutnou porci melodického heavy-hard rocku.
|
