Hvězda Motionless In White po dva a půl roku starém albu „Reincarnate“ strmě stoupla. Když pomineme fakt, že deska byla mnohem úspěšnější, než obě její předchůdkyně, díky turné se Slipknot, Bullet For My Valentine a Lamb Of God si kapela získala nové příznivce, které oslovila svým mixem metalcoru a gothic rocku, hraným na hustém industriálním podkladu. Dá se mluvit o nové americké senzaci? Pokud bychom odhlédli od faktu, že už metalcore je dnes hudba také přežitá a rozhodně už neplní funkci žánrového mainstreamu, dalo by se tak o Motionless In White hovořit. Přinejmenším je nutné přiznat, že akcie kapely letí nahoru.
I proto byla novinka „Graveyard Shift“ jejich nejočekávanějším dílem. Kapela sice musela udělat drobnou korekturu v sestavě, když na místo za klávesami přijala Marii-Christine Allard a bubenickou pozici upevnila pro Vinnyho Maura, ale síly jí to rozhodně neubralo. Ba co více, novinka „Graveyrad Shift“ vznikala v relativním klidu a proto kapela měla dost času věnovat se kompozicím jako takovým, vědoma si toho, že tentokráte by se mohlo skutečně jednat o jejich přelomové album. I proto singly z novinky svým fanouškům kapela průběžně nabízí už od loňského léta. Nejprve došlo na zhusta ostrý „570“, kterému dominují screamo pasáže a melodické sbory, tedy hlavní deviza nejen Motionless In White, ale takřka stigmativní označení všech metalcorových kapel. Začátkem roku pak vyšla i „Loud (Fuck It)“, o které se mluvilo jako o největším hitu desky.
Fanoušci byli hodně nadšeni. Jejich zvědavost podpořila i další singlovka „Eternally Yours“, která se nesla v mnohem melodičtějším duchu. To ovšem nikdo do vydání desky netušil, že právě ona bude tím ze singlů, který bude definovat směřování nového alba nejlépe. Motionless In White totiž na novince takřka už definitivně opouštějí práchnivějící metalcorové ulity a vydávají se vstříc univerzálnějšímu rockovému vyjádření. To jim sice nebylo cizí nikdy, ale novinka jej dotahuje ještě dál, než naznačila předchozí „Reincarnate“. Navíc se kapela hned od úvodní „Rats“ obrací ke kořenům žánrů (v tomto případě k nu-metalu a shock rocku), když právě v této skladbě zpěvák Chris Cerulli zní skoro jako Marilyn Manson.
Motionless In White měli vždycky čich na několik dobrých refrénů a nejinak je tomu i tady. Kapela se však drží letitého nešvaru, že ty nejlepší věci zařazuje na úvod desky a proto kolekce může působit trochu nevyváženě. Takže pokud budeme jmenovat ty nejlepší věci, rozhodně lze vybírat především z úvodu, kde kromě otvíráků „Rats“ potěší i „Queen For Queen“ a následující „Necessary Evil“ s pějícím Jonathanem Davisem (z Korn) v roli hosta. Ale tak silný začátek se prostě kapele nepodařilo udržet a i když kvalitativní laťka neklesá nijak hluboko, některé skladby mohou být brány za ty opravdu zbytečné. K nim lze zařadit i oba výše zmíněné singly (kromě slušné „Eternally Yours“), které určitě nejsou pro současnou kolekci reprezentativní, ale také hororově pouťové pokračování „Dead As Fuck“ z minulé desky, zde nazvané „Not My Type: Dead As Fuck 2“, kde zaujmou jen hysterické ženské vokály.
Je nanejvýš pravděpodobné, že kapela po vydání novinkové kolekce ještě posílí. Určitě dokáže oslovit ty příznivce, kterým už je proti srsti hazardování s dobrým jménem, jak to předvádní v poslední době Asking Alexandria, ale podaří se jí určitě najít i fanoušky nové. Z Motionless In White se totiž postupně začíná stávat jedna z vedoucích kapel žánru a tahle desky jim v tom pomůže.
|
