V roce 1994 vznikla v Norsku kapela Natt. Existovala jen tři roky a vydala jediné eponymní demo. Poté si kapela změnila jméno a na svět přišli Trail Of Tears. Doba přála gothic metalu a především ten spojený s modelem „kráska a zvíře“ zažíval nejlepší léta. Theatre Of Tragedy, Tristania a právě Trail Of Tears. Tři norské skupiny, začínající písmenem „T“. Poslední jmenovaní představovali z tohoto královského trojlístku ty nejtemnější. Nicméně jejich prvotina z roku 1998 „Disclosure In Red“ je zcela poplatná době a v rámci jejich diskografie představuje spíše umírněnější album.
Jestliže je celkově deska poměrně krotká (vůči dalším počinům), pak ale otvírák v podobě „When Silence Cries…“ je naprosto drtivý. Z temnoty se na vás valí sílící blast beaty, aby nastalo ticho a začal koncert dvou hlasů. Operního, patřící Heleně Iren Michaelsen a growlu Ronnyho Thorsena, který se stal jedním z poznávacích znamení kapely. Kytary znějí velmi melodicky a jsou doprovázeny bohatými klávesami, které svým zvukem krásně dokumentují, jak tehdy zněla většina gothic metalových kapel. Blast beaty a black metalově chrastivé kytary se ozvou opět v závěru skladby. I tak se jedná vlastně o největší nátěr na desce. „The Daughters Of Innocense“ má velmi povedený začátek, protože klávesy znějí opravdu parádně a tajemně. Gotická atmosféra jak se patří. Dále už úřaduje Ronnyho nasraný projev a je to vlastně on, kdo dává Trail Of Tears tvrdší tvář.
Podobně podmanivý a tajemný začátek má i „The Day We Drowned“. Hororová atmosféra, klávesy, které udržují ponurou náladu a Ronnyho zkreslený hlas. To vše činí skladbu velmi zajímavou a kdo má rád gotiku, bude si libovat. Trail Of Tears se snaží o dramatičnost a skladby často i povedeně gradují, ale ponejvíc jedou ve svém stálém scénáři, kdy Ronny growluje a andělská Helena jej doplňuje. V každé písni naleznete něco zajímavého, například „Mournful Pigeon“, která začíná poměrně fádně, v druhé části nabídne krásnou akustickou mezihru a celkově je složitější, než bývá v tomto žánru obvyklé. „Swallow The Tears“ zase může působit malinko muzikálově díky Helenině stylu zpěvu. Jako kontrast přijdou na řadu po dlouhé době i blast beaty a trocha toho blacku. Jemná balada „Illusions“ zas může kldině dojmout. Helena opustí svůj operní projev a ukáže, co umí. Velmi procítěně zazpíváno.
Ačkoliv jsou skladby promyšlené a stále se v nich něco děje, občas jsou v nich místa, která zavání nudou či prostě drhnou. Trail Of Tears prostě ještě nebyli tak vyzrálí, yejména s koncem desky zábavnost klesá. Závěrečná „The Burden“ má osm minut, ale odečtěte závěrečné tři, kde zní už jen klávesy. Sice kvalitní tečka za deskou, ale ty nejlepší kousky nabídla kapela v první půlce alba.
„Disclosure In Red“ už dnes zní trochu archaicky a svým stylem je zcela poplatné době. Avšak musíme mít na paměti, že Trail Of Tears patřili k prvním, kteří se do tohoto žánru pustili. Model „kráska a zvíře“ je v jejich podání velmi povedený. Debut má sice své mouchy a rozhodně čekaly kapelu ještě lepší desky, ale i tak se jedná o zásadní gothic metalové album, který by si měl každý fanda stylu poslechnout.
|
