 Německá kapela Oversense přináší na melodickou scénu celkem osvěžující vítr. Obsah debutu „The Storyteller“ je totiž nasycen značnou osobitostí, stejně jako jemnou stylovou rozmanitostí. Tak např. uslyšíme power metal, jenž ale netvoří základní kompoziční kámen, pouze ve spojitosti s jinými žánrovými vlivy pomáhá čeřit pocitovou atmosféru písní, na níž si autoři velmi zakládají, když skladby člení na několik úseků, ve kterých i za pomoci častých tempových zvratů víří náladové nuance jednotlivých songů. Výrazným činitelem v této hře je přitom hlas zpěváka (plus kytaristy a klávesáka) Dannyho Meyera, jehož hlubší projev dodává písním emo-gotický feeling, stejně jako moderní pop-rockový nádech.
Právě díky němu mají skladby v zadumanějších pasážích svébytné, mnohdy až tajemné kouzlo, ve spojitosti se svižnou rytmikou se naopak stávají dynamicky šmrncovním zážitkem. V tomto specifickém duchu se odehraje první část nahrávky, s tím, že nejvýraznější žánrové přesahy přijdou ve druhé polovině alba, když se nejprve v adekvátně pojmenované „Phobii“ dočkáme hutného groovy zápřahu, jenž se postupně přeskupí v dramatické orchestrální etudy ala aktuální tvorba Borealis nebo Pyramaze. Jako z jiného světa působí nástup navazující položky „Last Goodbye“, která naopak rozjede čistokrevnou a nutno říct, že prvotřídní power-speedovou show. Zejména díky Meyerovi je však tento song odlišný od běžné produkce většiny melody-siláckých spolků a opět znamená výjimečný a osvěžující zážitek (podobný snad jen výtečné norské partě Keldian). Výlet po vrstevnatých hudebních horách tím ale nekončí, dále se dočkáme sestupu do klidné baladické nížiny s názvem „The Heart Begins To Shiver“, ve které zurčí pianovo-akustické prameny, jež se postupně vlijí do skvostných symfonických meandrů. Zmohutnění těchto proudů ve vodopádový efekt symbolizuje následující song „When The Undead Rise“, a to zejména díky šlapavě-hymnickému refrénu, na kterém celá kompozice stojí.
A takto podobně bychom mohli popsat každou z debutových písní německé kapely, je ale již myslím jasné, že právě zde je víc než v jiných případech nutná zkušenost „na vlastní uši“. Někoho možná odradí nesnadná uchopitelnost materiálu, ve kterém vlastně neexistují ostrůvky pro klidné spočinutí, neboť autoři neustále hledají nová kompoziční východiska a variabilní zákruty. Nejdou přitom vždy naproti prosluněné chytlavosti a klidně zabředou do hustých pralesních končin, kde je nutné líbivé poklady hledat úplně jiným – mnohem ostražitějším – způsobem. Existuje přitom riziko, že výsledné objevy nebudou dostatečně atraktivní a až příliš se zaklestí do skladatelských houštin, leckoho zřejmě nepotěší ani délka výpravy, jež dosahuje - i s bonusem - téměř sedmdesáti minut. Pokud ovšem naleznete odvahu do toho s německými průvodci jít, můžete být odměněni jedinečnou a bezmála dobrodružnou hudební zkušeností.
|
