Dva roky po debutu „Disclosure In Red“ vyslali Trail Of Tears do světa album „Profoundemonium“, jehož obal zdobí (pro gotiku ideální) obrázek klečící slečny z dílny Travise Smithe (autor obalů desek Amorphis, Nevermore, Katatonia a řady dalších). Deska začíná dvě a půl minuty dlouhým intrem „Countdown To Ruin“a jedná se o jediné využití intra v diskografii této kapely. Poté se jde už zostra na věc.
„Driven Through The Ruins“ už svým názvem napovídá, že o veselou písničku skutečně nejde. Trail Of Tears pokračují tam, kde minule končili, jen jsou více důrazní a hudba má větší grády. Zvuk je čistší, přesto jasně dokumentuje, jak zněly gotické skupiny na přelomu tisíciletí. „Profoundemonium“ je tvrdší než jeho předchůdce, zároveň však teatrálnější. Klávesy hrají prim a v tomto případě je to dobře, protože atmosféra desky je skutečně pohlcující.
„Fragile Emocional Disorder“ zaujme opět už svým názvem. Přitom zní poměrně krotce. Úvodní klávesy zní skoro vesele. Jenže zmínil jsem pojem teatrálnost a tato skladba je dokonalým příkladem. Její atmosféra totiž najednou potemní, jako byste zatáhli záclony a pustili do místnosti tmu. Přibývá smutek a objeví se čistý mužský zpěv. O ten se postaral hostující Kjetil Nordhus. Tenhle chlapík se později stal i stálým členem skupiny, ale to až o pár let později.
Titulní skladba začíná pohodovým gothic metalem, aby pak zazněly atmosférické sbory a píseň tak opět působí velmi temně. Především kytarové riffy jsou zde vyloženě lahůdkové a nápady se nešetřilo.
V podobném nasazení album pokračuje dál. I když sestava zůstala stejná, větší prostor si pro sebe uzmul zpěvák Ronny Thorsen se svým growlem. Helena Michaelsen se objevuje méně, o to je její přínos však výraznější a více zapamatovatelný. Mezihra „In Frustration´s Preludium“ i „In Frustration´s Web“ představují ty slabší kousky. Po nich však přichází šestiminutová „Released At Last“, která se pohybuje někde mezi gothic metalem, blackem a doom metalem. Nechybí změny tempa, od blast beatů až k pomalému cajdáku. Velmi atmosférická věc se skvělou Helenou, která opustí svůj operní přednes. I další dlouhá skladba se povedla. Sedminutová „Dissapointments True Face“ riffuje o sto šest a překvapí Helena, která předvede rejstříky u ní předtím neslyšené. Sbory zde zní trochu jako od Rotting Christ na albu „Aealo“.
„Profoundemonium“ znamenalo pro Trail Of Tears posun dopředu. Jejich skladatelský um je o mnoho dál než na debutu a hudba má větší říz. Dark gothic metal je zde tím pravým označením jejich stylu. Výborná deska, která potvrdila fantastický vstup kapely na scénu.
|
