Jedna z nejlepších crossoverových smeček všech dob se vrací na scénu. Čekání na novinku tentokrát trvalo nejdéle v celé historii kapely, nicméně pětiletá pauza, která dělí zásek „The Fatal Feast“ od novinky „Slime And Punishment“, byla jenom ku prospěchu věci. Nemá cenu pálit jednu fošnu za druhou, když se zde pohybujeme na minimálně variabilním hudebním prostoru, vše by se mohlo rychle oposlouchat, kterážto situace hrozila právě u minulé řadovky, jež stále nabízela vysoký žánrový standard, známky mírné ojetosti slyšených tónů ale byly silnější než kdykoli předtím. Nyní je po Amících zase dravý hlad, otázkou zůstává, zdali jsou autoři pořád schopni nasytit metalové chřtány s grácií, se kterou se jim to dařilo v minulosti.
Odpověď je jasná: kurva že jo! Pánové do toho po letech vlítli naplno a opět dokázali naservírovat prvotřídní crossoverovou krmi. Energie se hrne z repráků neurvalou silou, riffy sviští jako stíhačky, rytmika zosobňuje podstatu slova „dynamika“ a zpěvák Tony Foresta jenom potvrzuje, že byl pro danou muziku stvořen. Pocit, že hudebníci mají „všechno u prdele“, je zkrátka zase plně přítomen, a jako vždy působí nádherně uvolňujícím dojmem. Nic originálního samozřejmě nečekejme, stavba písní je poplatná staré škole (nejčastěji se mi připomněla legendární smečka M.O.D.), občas také ve větší míře zasmrdí rutina nebo řemeslnost, což ale nic nemění na tom, že jsou Amíci schopni archaické postupy snad až zázračně namixovat v zas a znova atraktivní hudební nálož. Nicméně k drobné změně přece jenom došlo, do kapely natrvalo přibyl druhý kytarista, kterým je Nick Poulos (Volture, ex-Cannabis Corpse), o němž Tony Foresta dle svých slov uvažoval už několik let a nakonec jej se souhlasem ostatních do své party dostal (i z důvodu koncertních vystoupení, aby živě prezentovaná hudba mohla být poplatná studiové smršti).
Čtrnáct nových položek nezabere ani půl hodiny hrací doby, nastolený čas je ovšem využit beze zbytku, každá vteřina pulzuje sugestivním hráčským nasazením, a to i v momentech, kdy utichne dominantní rychlopalebná vřava a dojde k nutnému zklidnění. Právě jako v případě thrash´n´rollově hravé instrumentálky „Under The Waste Command“, ve které mimochodem zaslechneme líbivé sólové trylky, jež jsou i v celkovém měřítku alba – oproti minulosti – součástí nečekaně velkého množství skladeb, přičemž jejich nástup pokaždé znamená výrazné osvěžení slyšených písní (přestože jde většinou o velmi krátké kytarové výpady). Zmíněná instrumentálka dá vydechnout také od urputného Tonyho projevu, který sice frázuje jedna radost, nicméně občas by neuškodilo, kdyby nechal skladby trochu nadechnout a nevrhal se do zpěvu téměř okamžitě po jejich startu.
To je ovšem v podstatě jediná výtka, jinak je nutné novinku Municipal Waste chválit a velebit, hudba jede kupředu jako horská rolba a zcela naplňuje crossoverového ducha, když se v ní podstatě mažou hranice mezi thrashem, hardcorem nebo punkem, vše je maximálně organické a přirozené. Deska přitom funguje jako dokonale sevřený celek (mimochodem vydařenější, nežli rovněž letošní novinka druhé Tonyho party Iron Reagan), ze kterého není vhodné či nutné vyjímat jednotlivé položky, to by ničemu neprospělo. Tak přestaňte číst a běžte poslouchat, nic lepšího stejně udělat nemůžete.
|
