Rutina. Ať na to koukám z jakékoliv strany, jiné synonymum mě pro šesté album švédských Dream Evil nenapadá. Kluci téměř zdvojnásobili svoji dosud nejdelší pauzu mezi vydáním dvou alb a po sedmi letech přicházejí s novinkovou deskou, která postrádá na jedné straně strhující energii, na straně druhé schopnost vykroužit melodie obratněji, než velká řada konkurentů, což jsou elementy, které kapelu dosud pravidelně zdobily. Dream Evil se vracejí na scénu v totožné sestavě, v které vydali před jedenácti lety album „United“ (kytary se znovu ujal navrátilec Marc Black (Markus Fristedt)), což celkem jasně naznačuje, že problém není v nějakém snížení kreditu, co se muzikantského umění týká, stejně tak se dá říct, že jistotou je i vydařený zvuk. Dokonce ani to celkem znatelné zvolnění tempa by nemuselo být na škodu, jen kdyby se kapele podařilo svoje nesporné kvality demonstrovat na atraktivnějším materiálu.
Leccos naznačí už úvodní skladba, která nese totožný název, jako samotná kapela (je docela zvláštní, že tenhle fígl Dream Evil použili až v osmnáctém roce svojí existence). Dream Evil se poměrně velmi přitažlivým způsobem, v duchu těch nejlepších tradic, prosmýknou až k sborově uřvanému refrénu, ze kterého lehce vykukují (a zdaleka ne naposled) Hammerfall, jenže v něm ta úvodní lehce dramatická atmosféra zvadne. Nic nepomáhá proplétání šikovného sólového vokálu se skandovanými sbory, nezabírá ani technicky silné kytarové sólo a Dream Evil zní nečekaně těžkopádně. „Antidote“ je sice v tempu o něco živější, ve vokální kooperaci to zase zajiskří, ale nějaká gradace či výrazná melodie znovu nepřichází a vyjma hráčské vyzrálosti prostě chybí háček, kterého by se dalo zachytit. A to je bolest (až na dvě výjimky) celé desky. O tom, že Dream Evil úplně nezapomněli napsat tvrdé, agresivní a přitom melodické skladby, přesvědčí skvěle vystavěné hudební drama v „Sin City“, které alespoň na chvíli připomene dávné časy, závěr alba v podobě pomalé „We Are Forever“ nabídne silnou atmosféru, pompéznost, ideální pro vydařené finále, podmanivý projev Nicka Nighta (Niklase Isfeldta) i výborný chorál (je třeba zmiňovat, že právě v tom je ten odkaz na Kladiváře nejsilnější?). Nicméně pouhé dvě nadstandardní skladby na celé album jsou na kapelu formátu Dream Evil zatraceně málo.
No co, tak holt Dream Evil po tak dlouhém odpočinku nezní úplně svěže a nějakými vydařenými nápady zrovna nehýří. Jejich výhodou je fakt, že jsou zkušení, vyzrálí a jejich předchozí forma byla naštěstí natolik silná, že aktuální pokles kapelu sice posunul hodně k obyčejnému heavy metalovému průměru, ale pořád se album „Six“ dá strávit bez potíží. Jen jakákoliv diskuze o tom, která položka v diskografii kapely je tou nejslabší, je zcela zbytečná. Dream Evil evidentně dlouhé pauzy nesvědčí.
|
