Když se budeme bavit o stylu AOR, skoro vždycky do role jeho tahounů dosadíme dvojici Foreigner a Journey. Jistě, obě kapely, přestože už přišly o své základní zpěváky a už několik let nevydaly žádnou novou desku, jsou stále ikonami žánru. Ovšem pokud na AOR budeme nazírat z tohoto úhlu pohledu, je třeba za jména Foreigner a Journey ihned doplnit třetí. Styx! V dobách své největší slávy žali skoro stejné úspěchy jako zmíněné kapely a že dnes jsou dvě výše zmíněné veličiny známější než Styx je možná dané tím, že skutečně hitový singl se kapele povedl naposledy v roce 1983 s „Mr. Roboto“. Ovšem to Styx rozhodně neubírá jak na významu, tak na faktu, že nikdy nenatočili úplně špatnou desku.
Přestože Styx bezejmenný debut vydali už před drahnými pětačtyřiceti lety, úspěchu dosáhli až poté, co se k nim v roce 1975 připojil kytarista a zpěvák Tommy Shaw. Definitivní průlom se jim podařil v roce 1977 s deskou „The Grand Illusion“, kdy začala jejich několikaletá zlatá (tedy spíše platinová, pokud se budeme bavit o prodejích) etapa, která vyvrcholila se dvěma (pravděpodobně nejlepšími) deskami „Paradise Theatre“ a „Killroy Was Here“. V té době byla také vlna AOR na vrcholu, ovšem na její místo se už postupně drali neomalení, drzí floutci z Los Angeles a mladší ročníky dezertovali spíše k nim a nebo dokonce k mnohem práskavějšímu heavy a thrash metalu. Odvrácenou tvář úspěchu mohli tak Styx pozorovat celý zbytek osmdesátých let (kdy byli de facto nefunkční kapelou), aby pak už naprosto paběrkovali v dekádě následující.
Že se ale situace začala o něco lepšit, bylo zřetelné v posledních letech, kdy je jejich vždy precizně zahrané koncerty dostali do pozice těch, na které se chodí s úctou a s chutí na dotek rockové historie. Sice to vypadalo, že Styx nevadí být v pozici kapely, která žije jen z minulosti, protože poslední album „Cyclorama“ vyšlo v roce 2003 a diskografii kapela pak doplnila už jen sbírka coververzí „Big Bang Theory“, dnes už je všechno jinak. Znenadání ohlášená novinka „The Mission“ tak vychází celých čtrnáct let od posledního autorského počinu a kapela byla podle vlastních slov dost nervozní, jak její nový materiál přijmou fanoušci v roce 2017.
Nutno podotknout, že celkem neprávem, ale Styx jsou známi jako parta perfekcionalistů, kteří do oběhu nikdy nepustili nedodělaný kousek, za kterým by si nestáli. Možná taky proto jejich diskografie netrpí nějak zásadními výkyvy (i když s popmetalem a stadionovým rockem koketující „Edge Of The Century“ tehdy někteří fanoušci úplně nepochopili) a na tomto faktu nic nezmění ani novinka „The Mission“. Této mise se účastní hned dva úplně původní členové, kytarista a zpěvák james „J.Y.“ Young a basista Chuck Panozzo. Na svém místě je pochopitelně i Tommy Shaw a rovněž nástupce původního zpěváka a klávesisty Dennise DeYounga Lawrence Gowan. Tedy sestava (ještě s bubeníkem Toddem Suchermanem a kytaristou a basistou Rickym Phillipsem), která zaručuje, že klasický rukopis kapely nebude nikým narušován a fanoušci tak dostanou přesně to, co od novinky čekají.
A tak tomu také je. Hned s úvodní artrockově harmonickou preludií „Overture“ a následním otvírákem „Gone Gone Gone“ se posluchač přenese o několiik dekád zpět, protože Styx sami dobře ví, že nejlépe je jim u hard rocku sedmdesátých let, který má v sobě progrockové a artové vlivy, stejně jako potřebpou dávku popové esence, která zaručí, že Styx jsou vlastně hitoví dodnes. Takřka na sklonku kariéry. Jako důkaz budiž například taková „The Greater Good“, kde se střídají u hlavního mikrofonu Shaw, Young a Gowan a vytváří tak neopakovatelnou atmosféru, která určitě bude patřit ke stěžejním okamžikům pozdních Styx. Stejně jako například věci „Hundred Million Miles From Home“, „Locomotive“ nebo „Red Storm“, což jsou skladby, které jasně dokladují, že tahle kapela všechny trumfy za těch pětačtyřicet let ještě nevytáhla. Sice občas dojde k přehmatům, jako je naprosto zbytečná, pitoreskní „Khadive“, ale povětšinou převládají silnější momenty.
Dojmy jsou nakonec z „The Mission“ pozitivní. Možná i proto, že je tahle kapela stále naživu, ale především proto, že dokázala předložit obstojně silnou desku, kde se najde několik výborných míst, které určitě stojí za opakovaný poslech. Kdo čekal, že tahle parta znovu může zopakovat skoro orgasmickou atmosféru „Paradise Theatre“ sice bude zklamán, kdo spíš, že Styx budou stát pevně nohama na zemi, ocení i „The Mission“.
|
